Jeden obyčejný den

Někdy se to tak stane.

"Dnes jsem zavalena prací, že vůbec nevím co dřív."
To byla má ústřední myšlenka, když jsem se ráno probudila a zavrtala se do milé peřinky ještě hlouběji. Pak pomalý start, podívat se do mailu, poodepisovat, příjemná sprcha, podruhé nakrmit mrňouska a ejhle, ono je deset hodin!
No, to už nemá cenu něco začínat... tak jsem se rozhodla, že dnes nebudu dělat nic. Ještě přesně nevím, jak to zdůvodním, ale možná to projde bez následků a nikdo si toho ani nevšimne.
Zajedu se pocourat s kočárkem do města, ukážu mrňouskovi  spoustu věcí, neboť on je dítětem, které v kočárku nikdy neusne, když je kolem tolik zajímavého. Jezdíme zásadně se sklopenou boudičkou a nastláno navysoko, aby viděl, protože když nevidí, je nesmírně rozčilen, až nasrán.
Už jsem s počtem najetých kilometrů zjistila, že jsou tři druhy prodejen.
První jsou prima a baby friendly, těm někdy věnuji samostatnou pochvalu, pak jsou prodejny vyloženě unfriendly, kde mají na dveřích velkou ceduli "Zákaz vstupu s kočárky a se psy", aby bylo hned jasno, kdo je tady pánem.
Třetí kategorie je také baby unfiendly, ale skrytě a to tak, že se tam prostě s kočárkem nikdo nevejde.
Ne snad, že by byla prodejna malá, ale zboží je vyskládáno tak, že je přesně o pár centimetrů blíže k sobě, než je rozchod koleček. A to i tehdy, když mám kolečka o jednom z nejmenších rozchodů na trhu a ostruhová k tomu, schopná otočit se i na pětníku.
Prodavačka v takové prodejně se usměje, pokrčí rameny a ochotně podrží otevřené dveře, abych mohla vypadnout a už se nevracet.
V tomto je přeborníkem jeden drogistický řetězec, takový ten, co ho nedávno pan Droxi prodal panu Šlekrovi.
Ale abych jim nekřivdila úplně, oni tam mají problém i běžní zákazníci, kteří si vezmou nákupní vozík v optimistické představě, že když se dva potkají v jedné uličce, že si vyhnou. Nevyhnou. "Jeden couvá", by se mohla jmenovat tahle hra na nácvik asertivity.
Jenže já tam včera opravdu musela zajít, protože jsem potřebovala mrňouskovi na čištění oušek takové ty vatičky na klacíku a tahle drogerie byla jediná po cestě.
Velká, dlouhá prodejna v ní dvě zákaznice. Já a jedna uhrovitá slečna. Samozřejmě, že se nám vždy povedlo, jet proti sobě ve stejné uličce. Nechtěla jsem se výše zmíněné hry účastnit a tak jsem nakonec nechala kočárek kousek od pokladny, abych na něj viděla, a jala se hledat ty uchošťoury. Přitom jsem neustále narážela na tu odrzlou slečnu, která si všechny vystavené šminky zkoušela na svém aknózním obličeji a to zásadně originál výrobek, testery ignorovala. Byla jsem v ní v šoku, když si vytáhla třístovkový lesk na rty a matlala si ho kolem huby a pak ho vrátila zpět do regálu. Toho už si všimla i elegantní prodavačka a bylo vidět, jak se na ni chystá.   
"Máte pásky na nos?" předběhla ji slečna dotazem. (Na vysvětlenou, to jsou takové speciální, něčím napuštěné malé folie, které se navlhčí, lepnou se na nos a mají za úkol po sejmutí vytáhnout černé tečky a jiný ucpávkový materiál z pórů.)
"Máme, tyhle jsou dobré," řekla prodavačka a podala jí krabičku z vedejšího regálu.
Holka to hodila do vozíku a po cestě k pokladně ještě stihla znehodnotit jedny oční stíny.
Zaplatila divně nízkou cenu a odešla.
Zrovna jsem platila já, když se s velkou zuřivostí vrátila.
"Vy jste mi prodala náplasti!!!"
Prodavačka se na ni usmála a krásně jedovatě řekla:"Vážně?.. A myslíte, že by to nebylo lepší?"
Vybouchla jsem smíchy. Slečna mi to jistě dlouho nepromine, ale to opravdu nešlo ustát!

Ale to jsem odbočila, kdy jsem to vlastně skončila? Jo, že musíme na procházku a koupit si dnešní MF Dnes. Ten čas mi tak letí, že mám pocit, že ty čtvrteční noviny kupuji obden.