Ani zuřit nemůžu, protože jsem stejná.

Kdyby někdo našel můj krásný velký bílý šátek ve vlaku z Veselí nad Moravou do Chebu, tak mi ho pošlete, já tu Alex jednou vážně přetrhnu!

Mám velmi intenzívní pocit, že mohu kandidovat na předsedkyni  Klubu chronických chaotiků na další funkční období.

Drobné příhody, hromadící se pomaloučku během roku, jsem nějak moc veřejně nerozmazávala, činíc tak v domnění, že o čem se nemluví, to jako by neexistovalo. Shovívavě jsem se dívala i na zvětšující se hromádku zapomenutých věcí u mě v baru s nadějí, že se jejich majitelé přece jen jednoho dne zastaví a hromádka se začne zase zmenšovat.
Zatím se tak ovšem neděje, ba naopak mám slušně našlápnuto k otevření obchodu s deštníky, čepicemi, šálami a lichými rukavicemi, kdybych jednou nechtěla být barmankou.
A nejsou to věci jen výše jmenované, exotům věnuji samostatný příspěvek, zaslouží si to.

Jo, to mě přivedlo k myšlence, když si takovouhle nějakou věc kupuji, abych se dobře podívala, zda je opravdu nová, co když má majitel obchodu přátelskou smlouvu s nějakou hospodou v okolí?
 
Ten správný šok se dostavil až teď na podzim.
Zcela normálně jsem chtěla udělat inventuru zimního oblečení, zda bude co nosit ke kočáru, protože předpokládám, že budu venku na výšlapech podstatně více než mnoho let před tím a mé lehké bundy a saka, která znají jen "hop z auta, hop do auta" takovému stavu vůbec neodpovídají.

Stojím před zimní skříní, projíždím ramínka a je to jen přehlídka nevyhovujících muzeálních kousků, které tu visí jen proto, že jsem neměla čas je vyhodit.To je divný... V čem jsem chodila loni?
Musela jsem nad tím chvíli uvažovat a pak jsem zjistila, že mi chybí loňský hlavní kousek zimního oblečení, vlastnoručně ušitý kratší kabátek z neprakticky smetanově bílé vlněné látky.
KDE JE?
V letní skříni také není, v hledacím zoufalství jsem vlítla i k Alex do skříně a uděla revizi i u manžela, kabátek nikde.
Občas se nějaký kousek oblečení povaluje chvíli v autě, ale tohle není ten případ, vždyť jsem ho měla na sobě naposledy někdy v únoru, březnu a teď je listopad.
V duchu jsem se snažila jít po svých stopách, kam by se mohl hledaný kousek zatoulat a pak mi to došlo. Já ho určitě dala po sezóně do čistírny a nevyzvedla.
No, to bude trapas, ale co se dá dělat. Teď se jen modlit, aby ho mezitím neprodali za 50 Kč, jak se to dělává s nevyzvednutými vyčištěnými šaty zcela běžně. Je sice divné, že mi v peněžence nezbyl žádný lístek, ale to bude asi ono, ztratila jsem lísteček a tak na kabát zapomněla.
Nebudu popisovat, jaké veselí jsem způsobila v čistírně, děvčata se smála, až hýkala, ale můj kabát tam nebyl a v zapomenutých a prodaných věcech také ne.
Nechala jsem to plavat, vědoma si poučky nás chaotiků, že se to určitě najde, jak se bude hledat něco jiného.
V pátek volá kamarád, co staví to auto snů, že se mám stavit u něj ve firmě, že mi chce ukázat, jaké mu přišly blinkry a zadní světla a co na to, jako jeho osobní estét, říkám.
K takovým návštěvám nepotřebuji dvakrát pobízet a než by jeden napočítal do deseti, seděla jsem v autě i s mrňousem a jeli jsme na čumendu.
Blinkry skvělé, káva taky a pak došlo na humornou příhodu ze života, jak už 14 dní hledám bílý kabát.
Kamarád se zasmál, zmizel do vedlejší místnosti a když se vrátil, držel v ruce můj drahý hledaný kabátek a tvářil se jako když položím před kocoura misku smetany.
"Ten tu visí na věšáku minimálně třičtvrtě roku..., jen jsem si říkal, kdy ti začne chybět," říkal a vesele mi ho podával...

No nic, řekla bych, že na udržení předsednictví by to stačit mohlo.