Startovní čára

Ty si tu spinkáš a já sedím vedle tebe, poslouchám Tvůj dech a přemýšlím.

Dalo by se říct, že jsem si užila pěkný život. Pominu pár okamžiků, jejichž hroty stejně již život dávno obrousil, můžu se ohlédnout a být spokojená.

Nesmírně hektická doba byla po revoluci, malá Alex putovala mezi babičkami, já byla od nevidím do nevidím v práci, manžel na motážích po světě, vidívali jsme se jednou za měsíc.
Pak změna mé práce, více času na domácnost, na zahradu, na koníčky, Alex stále mezi babičkami a občas se mnou. Manžel zmenšil okruh svých výjezdů za montážemi jen na území Čech a vídali jsme se každý týden, Alex už stále se mnou a stává se z nás nerozlučná dvojka a nastává etapa, kdy se vrhám do nového podnikání, ale to už je časově přívětivější a mám dost energie a volna na menší společné výlety, předplatné do divadla, nechybíme na žádném plesu, Alex už je samostatnější a všichni si můžeme, v rámci daných možností, užívat věcí, o kterých se jen sní, když jsou děti malé, jako třeba zůstat někde, kde se mi líbí tři dny a nemuset být večer doma.
Investuji do svých koníčků, mohu jim věnovat času kolik chci, jsem nezávislá, Alex je na vysoké škole a mother hotel využívá jen občas, takže ubývá i starostí kolem domácnosti.
Jenže s úbytkem starostí paradoxně občas do života nakoukne i trocha splínu, který se na mě směje a volá:"Teď už jen čekej na vnoučata, na důchod a na smrt, děvenko."
Ale já ho moc neposlouchala. Konečně si budu moct splnit svá letité sny a trochu si pocestovat, vždyť po tom toužím tolik let!
Jen jedno mě mrzelo. Ta "odfláknutá" etapa Alexina života, kdy jsem musela do práce a její dětství mám ve vzpomínkách jako jízdu rychlíkem, kdy za oknem vidím jen rozmáznutou krajinu. To mi občas bývá líto, ale napravit to už nemohu.

A najednou se stalo něco, co mě hodilo zpět na startovní čáru, opět začínám od začátku.
Mám tady v postýlce vedle sebe malé miminko a k tomu neuvěřitelně silný pocit, že znovu začínám žít nový život. Všechna ta "kdyby to šlo vrátit, udělala bych to jinak" teď částečně vrátit jdou. Jednou jsem si to prožila a své chyby si pamatuji, zrovna tak jako věci, které dobře fungovaly.
Já vím, nic se neopakuje stejně, dnes jsou karty rozdané zase trochu jinak a určitě udělám i chyby nové, ale i tak mám pocit, že se mi stalo něco, co se jen tak často nestává a já stojím na prahu svého druhého života.

Je na mě, co s tím vším udělám.