Rozsvítit světýlko za zemřelé

Raději každý den drobná vzpomínka, než jednou za rok honosný plastový věnec.

Letos jsem po hřbitovech s mrňouskem chodit nemohla nebo spíše ani chodit nechtěla, ale jednu výjimku jsme udělali.
Je to pro nás každoročně takový spíše kultovní výlet do jiného světa, do krajiny smutných příběhů, jak to kdysi výstižně pojmenovala Čagi.
Příroda nádherná, vzduch vonící a voda měkká, že mýdlo nelze smýt a k tomu lidé zde žijící, smícháni půl na půl, přistěhovalci ze Slovenska a odjinud a potomci sudetských Němců, kteří již nestihli být odsunuti.
Jelení, Heřmanovice, Zlaté hory...
Za prací jen do lesa nebo denně dojíždět, jak jednoduché je raději brát sociální dávky. Jenže když se nepracuje, je nuda. A když je nuda, tak se chlastá. Nechce se mi v tomhle scénáři pokračovat, to by lépe uměl majitel místního obchůdku, který o tomhle ví své, když listuje ohmataným sešitkem s nákupy na dluh.
Snažím se tohle moc nevnímat, užívat si té podzimní krásy, která tu je i když prší a kdo neuteče, tomu se ukáže i v té lepší podobě, ozářená sluncem.
Jezdíme sem na hrob babičky, na levou stranu hřbitova.
I to má svůj význam. Vlevo starobylé malé náhrobní kameny Němců a vpravo žulová klasika poválečných obyvatel.
Vše nekompromisně oddělené cestou, vpravo krásně udržované, vlevo tráva do výše pasu. Tak to bývalo celé roky.
Se změnou ve společnosti, přišly změny i na tenhle hřbitůvek. Potomci odsunutých Němců dali dost peněz na to, aby se mohla levá strana alespoň částečně zvelebit, obnovily se zašlé pomníčky a dnes je možné si opět zavzpomínat na ty pracovité lidi vážných pohledů z fotografií na porcelánových oválcích a rokem narození začínající číslem 18..

Málokdy se stane, že bych někam přijela a při procházkách nezašla i na místní hřbitov. Každý má své jisté kouzlo. Tomuhle místu posledního odpočinku v duchu říkám "hřbitov s výhledem" a patří k těm, kde by se mohlo odpočívat docela pěkně.

$$OBR290254$$

$$OBR290255$$

$$OBR290256$$