Rozdrážděte psy, přijela babička.

...vzpomínková...

Mnohokrát už to tu padlo, a nejen u mě, ale i u jiných, že babský kolektiv je šílená mlýnice na drby, pomluvy, intriky a zbytečné kecy a proto je lépe něčemu takovému se vyhnout.
Celý život se mi to s menšími výjimkami dařilo a daří se mi to i teď, kromě jedné potrefené učitelky, nemám ve své blízkosti nikoho, kdo by mě od rána do večera ničil svými psychovýplody.
Žiju dle osvědčeného "přej a bude ti přáno", o nikoho se nestarám a totéž očekávám i od druhých.
Nejtěžší doby mám rozhodně za sebou. Nikdo už nedokáže být stejný kalibr, jako moje, dnes již studená tchýně, podle níž se snad dělaly karikatury ke všem podobným tchýním světa.
Ona byla nejlepší.
Naprosto přesně si myslela, co si myslím a nebyla žádná dvojka, za její myšlenkové pochody by se nemusel stydět ani zkušený konzument LSD.
Ve chvíli, kdy prohnala své úvahy se sobě podobnými vrstevnicemi na návsi u studny, přicházela pravidelně o těžké milióny, protože to, co ona denně s bravurou sypala ze svých mozkových závitů, producenti kasovních trháků v Hollywoodu nebyli schopni ze svých scénaristů vymlátit ani jezdeckým bičíkem.
Dnes už je pokoj, jen sem tam, přiletí vlaštovka, či jiný pták s nějakou kravinou, ale to už se dá ustát, mávnout rukou a jít si svou cestou, aniž bych se musela držet za hlavu.
Když nejde o život, jde o houby.