Parkovací krize

Koupím kulomet. Zn. Rychle

Původně mě napadlo napsat Párkovací krize a uplácat zde úvahu o tom, jak záživná a inspirující je oblíbená každoměsíční akce "100 káv a 100 párků", kdy jedno celé sobotní dopoledne nedělám nic jiného než že se mile usmívám a vedu velmi společenskou konverzaci:
"Hořčici nebo kečup?
Jeden chleba nebo dva?
Jistě, mám rohlík.
Turka nebo rozpustnou?
Ano, dám vám to do skla."

A tak pořád dokola, už není sedm ráno, ale dvanáct poledne, doumývám poslední hrneček a talíř (sakra proč někdo položí svůj talíř na jiný, na kterém zůstala hořčice?!), švihnu s utěrkou, vytáhnu ze zdi šňůry od dvou synchronně běžících rychlovarných konvic, smiluji se a tu odhozenou utěrku pěkně pověsím na sušáček, zamknu troje dveře a jdu vařit domů oběd. Škoda, že se Ti moji nestavili, mohli dostat párek a kávu a já si mohla místo poskakování u sporáku číst sobotní noviny.
 
Ale to jsem hrubě odbočila, nadpis je jasný a dnes mi opravdu jde o parkování, protože už mi tečou nervy a potečou mi tak dlouho, dokud nevezmu kulomet a nevybojuji si zpět své ztracené pozice.
Aby bylo jasno. U našeho milého a vlídného podniku je asi 15 parkovacích míst. Vždy to bohatě stačilo, bo opilci (ti budoucí, samozřejmě) chodí raději pěšky, či na kole.
Teď se v těsném sousedství otevřel takový ohavný megaobchod, a nikoho z těch hňupů majitelů nenapadlo, kde budou jeho zákazníci parkovat. A protože jejich letáky prudí nesmyslně nízkými cenami, za brak, který se tam prodává, tak je na parkovišti pěkně veselo a tam, kde dříve stávalo jedno auto, tam se teď dokážou klidně vmáčknout dvě.
Boj o život, se jmenuje ta hra, kdy číhám na volné místo a MUSÍM se tam dostat, když mám auto plné zboží a nebudu to nosit v náručí přes tři bloky a frekventovanou silnici.
Dnes to bylo husté i bez medu. Ve hře na drzejšího jsem vyhrála a ulovila místo, které bylo jen o pár centimetrů širší než moje auto.
Jsem sice zaparkovaný vítěz, ale asi zde strávím večer... jak se z takového auta leze, když to není tank a nemá ani střešní okénko.
Pomalu otvírám dveře, dávám pozor, aby se moc nesrazilo moje a sousedovo zrcátko a obezřetně se rozhlížím, zda majitel onoho sousedního auta není na blízku, co oči nevidí, to srdce nebolí a moje dveře vmáčknuté do jeho, by se mu jistě nelíbily.
Naštěstí se mezera ukázala dostatečně velká na to, aby nedošlo k moc brutálnímu styku kovů a aby moje hlava prošla.
Když projde lebka, projde i zbytek, neboť ten už je natolik elastický, že se nějak prorve. Obě auta byla naštěstí docela čistá, takže to, jak jsem couvala úzkou škvírou přežila moje, taktéž úzká, sukně bez úhony. Bude-li taková situace bývat častěji, budu muset úzké sukně vyřadit ze šatníku, jsou nepraktické, neboť nedovolují ten první venlezoucí krok natáhnout natolik, aby se do stísněného prostoru vešla i druhá noha. Takže nezbývá, než si sukni vyhrnout a dál to nebudu raději pitvat, abych nepobuřovala.
Po tomto užovčím manévru následovalo opětné obezřetné rozhlédnutí, kolik lidí se pobavilo a když jsem zjistila, že to prošlo bez diváků, zase jsem si upravila sukni do normální délky a odkráčela za kšeftem.
Smůla je však dnes mým kamarádem, to sousední auto nebyl zákazník megaobchodu, ale nějaký domorodec a když jsem před chvílí skončila a chtěla jet domů, obě naše auta stála jako předtím, v milostné blízkosti, je to humorný pohled, když kolem dokola je prázdno a pusto. Manévr nástupu pravými dveřmi od spolujezdce je výrazně jednodušší a když se člověk opatrně přehoupne přes řadící páku, je to v suchu a může uhánět ve zdraví do postele.
Zítra jedu s kulometem!
Neee, kecám, zítra jedu na kole... nééé, to kecám ještě víc, to je lepší ten kulomet...