Ty si vezmi auto, já si nechám babičku

když duše pláče

Od rozvodu uplynulo 20 let. Není to výročí které by někdo slavil, ani výročí, při kterém by se snad měla zapálit svíčka a  udělat vzpomínková půlhodinka.

Je to výročí neslavné, výročí o jednom krachu, o tom jak se dva vrhli do něčeho, co z pohledu starších a zkušenějších nemělo šanci na přežití, ale nikdo ty staré  tehdy neposlouchal. Jsme přece mladí a víme nejlíp, co máme dělat, protože my jsme ta nastupující generace, která to všem natře a vyžene tu zatuchlinu ze všech koutů.

Mládí vytančilo z domova do vlastního bytu, v tu samou hodinu padly všechny zákazy, i ty nevyřčené, ty které platí automaticky mezi slušnými lidmi a místo, aby se dostavila zodpovědnost za vlastní činy, dostavil se pocit : Teď mohu VŠECHNO.

Jak dlouho vydrží mladá novomanželka potkávat v pět ráno svého muže, jak se vrací z hospody, když ona jde do práce? Jak dlouho vydrží manželovy rozhihňané přítelkyně (vždyť o nic nejde, ty naděláš) ve svém bytě? Dlouho ne. Naštěstí je to tak krátká doba, že ani nestihne přijít do jiného stavu a přivést na svět človíčka, který by od samého začátku neměl tatínka. 

Dohoda je jednoduchá a krátká. "Odstěhuj se a už mi nelez na oči." Pošlapané city vyléčí čas a po půl roce lítání po soudech opadnou i rozbouřené emoce. Vše šlo takovým samospádem, že ani, do té doby spřátelené rodiny, se kvůli dětem nestihly pohádat, ba co víc, ani se od té doby už neviděly.

 A jsme u meritu věci. Rozvedete se tím "darebákem", ale přijdete o celou tu skvělou rodinu, kterou znáte několik let, jezdíte s nimi na dovolenou, každý týden na chatu, kvůli svému drahému se s nimi stýkáte v podstatě víc, než se svými rodiči a najednou je konec, už nikdy nemůžete přijít a sednout si na lavičku na chatě, která už je cizí.  

V jednom okamžiku přijdete o dva bráchy, o mrňavou sestřičku, o skvělou babičku, která byla vždycky při vás a se kterou se dalo povídat celé hodiny o zajímavých věcech, neboť byla sečtělá a chytrá...., o tchána, kterého bych si možná vzala raději než jeho syna..., o maminku, která mě naučila tolik věcí o toleranci a lásce, že z nich těžím dodnes.

Ach, moji dávní přátelé. Asi  nikdy se už nedozvím, co děláte. Tolik otázek bych na vás měla, jak jde život za těch dvacet let, co jsme se neviděli, co babička, asi už nežije nebo ano? Tečou mi slzy a stýská se mi po vás, jenže tak to je a tak to i zůstane. Jsme v jednom městě a nikdy jsme se nepotkali, tak rozdílné jsou naše cesty. Snad někdy možná... Mám vás stále ráda.