Žena mnoha tváří

a malá příhoda na konec, jak si přála Mod

Tuhle zimu budu mít ve vzpomínkách jako tu, "co jsem byla severský tažný pes".
Destruktor totiž velmi rád jezdil na saních (ano, zaplať bůh za ten minulý čas!) a protože bylo pořád dost sněhu, nebyl ve svém nadšení nijak limitován. Jak se naše ulice změnila díky tání z "oboustranné jednosměrky" opět v normální ulici s provozem v obou směrech, každé auto na své polovině, ulevilo se i mně jako tažnému psovi a stala jsem se zase maminkou.
Tedy občas jsem maminka.
Každé ráno se pravidelně měním na zdvižku. To je taková ta malá mrška, většinou na elektropohon, co jezdí ve skladech a rovná zboží na paletách do úctyhodné výšky. To jen tak pro někoho, kdo neví, co je zdvižka.
Destruktor se ráno probudí, obvykle chce mlíčko a jak ho vypije ještě chvilku se rád pelíškuje. Když nastane ta správná chvíle a chce ven, zavolá:"Zdvižko, potřebuji nahoru." To proto, že je ještě v dětské postýlce se šprušlemi a já ji nesmím otevřít, ale pěkně ho vyzvednout do největší výšky a pak ho pomalu spustit na zem, rozvřít ruce držáky a začít tak aktivní část našeho společného rána.
V tu chvíli se chlapeček mění na mašinku a už dostávám další pokyn:"Vagónku, zapoj se."
Formálně se jednou rukou chytím spodního lemu jeho trička, ale mašinka není spokojená. "Obě ruce," nakáže a já chca nechca jdu do hlubokého předklonu, což je po ránu nejméně vítaná poloha pro můj starý hřbet. Ale při poklusu do koupelny si záda nějak zvyknou a zbytek dne už jsem docela kvalitní vagónek jako každý jiný. Jediný, kdo má výjimku je naše zlatá babička, které mašinka uznala, se může zapojit jen jednou rukou, když druhou má ochrnutou po mozkové příhodě. A jen tak mimochodem, nejlepší rehabilitace po mozkové mrtvici je hlídání Destruktora, protože babičce se moc cvičit nechce, ale ve chvíli, kdy přijde mrňousek a chce si s babičkou hrát, ta najednou ožije a dělá pohyby, o kterých by normálně řekla, že nepřicházejí nikdy v úvahu. Zrovna hra na mašinku je toho důkazem a spokojený dědeček se vždy lišácky usmívá, jak na ni Destruktor vyzrál.
V půběhu dne se občas měním na kočičku, to když se chce Destruktor mazlit a leze po mně a různě se lísá, já musím mňoukat, on občas štěkne, protože je pejsek a já kočička.
Při jídle jsem jeřáb nebo bagr, to je různé podle toho, co zrovna jíme a já mu jeřábuju po kusech do pusy do Tatry brambory nebo bagruji rýži sypký materiál.

V nákupních centrech jsem plná pokladnička, to když malý chce na nějakou tu vydřidušskou hračku a natahuje ručku se slovy: "Dej penízek." Poslední dobou už to dobře funguje, že za odměnu se sveze, když vydrží být hodný při nákupu potravin.
Jeho největší oblíbenec byl donedávna veliký téměř opravdový kůň v Kauflandu, který byl jako živý, měl hřívu a třmeny a otěže, a houpal se tak, že si malý připadal jako opravdický Pán koně. S koníkem to fungovalo báječně, když jsem opravdu potřebovala udržet Destruktora v klidu, stačilo říci, že když bude hodný, půjdeme odpoledne na koníčka a on se opravdu snažil to dodržet.
Není to dávno, co jsem ho takhle  držela v šachu a povídala mu o koníčkovi, jak na něj čeká a jak ho povozí. Odpoledne se Destruktor opravdu dočkal, vyletěl z auta a pádil k atrakci, ale ouha, na místě koníka stálo jakési nemastné neslané obyčejné autíčko. Malý tam stál, smutně se koukal a jak jsem došla, otočil se na mě a velmi zklamaně řekl:"Do prdele, ...autíčko..."

No, to bylo smutné, ale já se řehtala ještě večer.

A tak to máte, pani, každej den...