První jarní nádech

...

Především jsem s chutí skopla z nohou kozačky a šla si koupit jarní boty. Nakonec nezůstalo při jedněch, ale nesla jsem krabice tři, 2x maminka, jednou Destruktor a kdyby byla doma Alex, mohlo to být ještě brutálnější. Skoro mě mrzelo, že to není v Hervisu, tam teď mají akci "třetí pár zdarma" a sandálky Merell by se jistě hodily, ale tentoktát musely sny ustoupit realitě, zatímco sandálů mám plný botník, jarní boty na běžné pobíhání ani jedny. Nechápu, jak se to stalo, ale poslední dobou si nosím domů převážně hnědé boty. Proč se mi to musí dít zrovna v době, kdy moje hlavní kabelky jsou černá a vínová! Počet kabelek hnědých: NULA!
Budu muset vyškemrat od Alex tu krásně hnědou značkovou, co si koupila kdesi na letišti, když se loni vracela z dovolené. Nebo to bylo předloni... a má ji ještě vůbec? A mám vůbec ještě dceru? Už jsem ji neviděla tak dlouho, že ani nevím. Ale asi jo, občas pošle esemesku.
Do popelnice jsem nakonec odnesla tři páry kozaček, při té příležitosti uklidila botník a přivítala nové členy.
Jak jsem se zabrala do botníku, na chvíli mi unikly Destruktorovy hrátky a při návratu do kuchyně mě málem kleplo. Všude rozmotaný toaletní hajzpapír, převrácený koš na prádlo, v něm nějaké hračky, kuchyň vzhůru nohama.
Já se na to vykašlu, u vchodu do bytu zarazím ceduli: "Neukliditelný prostor, vstup jen na vlastní nebezpečí" a sednu si s knížkou na sofa.
"Co to děláš?!" zařvala ta pořádná ve mně.
"To jsou koleje," odvětil v klidu Destruktor a dál rozšiřoval území, kam teď mohl vjet jeho vláček.
Zvedla jsem alespoň ze země koš na prádlo, vyhodila z něj jednu mašinku a chtěla ho odnést do komory.
"Néééé! To je nádraží!" zarazil mě křik mrňouse a hned mi byl koš vyrván vší jeho síličkou a vrácen na původní místo.
Ta pořádná ve mě to vzdala a ta pohodová si sedla k Destruktorovi a pomohla mu koleje hezky urovnat, aby se po nich dalo jezdit.
Pak ale vykouklo sluníčko a vytáhlo nás ven.
Všechno bylo tak příjemné, paprsky pošimraly, sundali jsme si na lavičce bundy a po zimě nedočkavý Destruktor se vrhl k písku, až mu lopatička vibrovala.
MUSÍM ZASE ZAČÍT NOSIT VŠUDE SEBOU FOŤÁK!
Výměnou aparátu za o kus větší Kanón jsem ztratila tu bývalou akceschopnost a fotek výrazně ubylo. O videokameře ani nemluvě. Ta leží ve futrálu jako mrtvola také už pěkně dlouho. Budu si na to muset myslet.
Kdybych totiž měla foťák, mohla jsem jsem udělat pěkný portrét jednomu neohroženému kosovi, co za námi přišel tak blízko, že jsem dokonce mohla vidět, jak má kolem černých očí tenký žlutý kroužek a na jedné nožce o prstík méně.
Vůbec se nebál. Jenže pak si ho všiml Destruktor, jiskřičky v očích a prý:"Umeju ho." A plivl na něj jako zkušená lama. Kos však jen trochu uskočil a zpoza keře se a to přišel podívat druhý. No ti jsou oražení, pomyslela jsem si a začala hledat v kabelce, jestli bych pro ně neměla něco dobrého. Ne snad, že bych měla kabelku plnou žížal, ale teď v zimě jsem tam občas nosívala ptačí zob, protože jsme chodili plnit  krmítko u našich pod oknem. Ale najednou se tam přihnal malý bílý pejsek a ptačí siestu nám bleskově zrušil.
Destruktor naštěstí pejska "umývat" nechtěl, začal si zase plnit tatru pískem a já se na chvíli nechala hladit slunečními paprsky a tu chvíli mi bylo děsně fajn.