Svátek motorů

a hezky prožitý slunečný den

Závod od vrchu Brno - Soběšice si plánuji už pěkně dlouho, jenže poslední týden v září je tak exponované datum, že nemohu být v Brně, když musím být ve Frenštátě. 
Typický obrázek osoby, zmítané dvěma koníčky. Letos jsem to už ale pojala jako ostudu.
Vždyť se to jezdí od roku 1924 (já vím, jisté časové mezery tam byly) a já nebyla ani jednou!
Mrkla jsem na internet, přečetla si proposice, v duchu si promítla mapu,  kde asi co je a s lehkomyslným podceněním situace "ty Soběšice budou někde za Glóbusem, to nemohu minout," jsem nechala automapu v klidu doma. Na to, že umím Brnem tak akorát projet do Prahy nebo do Vídně, to byl kaskadérský počin, který se mi pak v sobotu ráno vrátil ve zvýšeném počtu ujetých
kilometrů a nadarmo vycmrndaným benzínem.
"Někde za Glóbusem" mě pak silnice vyvrhla v Lelekovicích, ale vědoma si toho, že musím zhruba zase někam doprava a z kopce dolů, neviděla jsem v tom žádný  problém.
Jehnice, Mokrá Hora, najednou zpět v Brně, ale Soběšice nikde. Všude na značkách pro cyklostezky byly Soběšice maximálně 3 kilometry, jenže já, jako na potvoru, byla autem. Intuitivně jsem přesně věděla, kterým směrem potřebuji jet, jen mi chyběla ta správná odbočka. V jednu chvíli, při opětovném návratu z Brna, jsem skončila až v Ořešíně a tam už je konec světa, všechny odbočky zdobila značka beznaděje - slepá ulice.
Tak nic, zpátky na Lelekovice a propátrat směr na Vranov. Tuhle část brněnského okolí vůbec neznám a místo, abych byla vzteklá a vytočená, jak bloudím, byla jsem nadšená a překvapená, v jak hezké krajině jsme se to nečekaně ocitla.
Přestala jsem spěchat a začala jsem si užívat. Štěpánek vzadu naštěstí ani nedutal, sledoval cestu a chvilkami pospával. Zastavila jsem kousek za Vranovem, to už jsem věděla podle cedulí, že tentokrát jedu dobře. Nadýchat čistého, sluníčkem protepleného vzduchu, pochroupat jablko a rychle dolů, do dějiště závodu, vždyť proto jsme přijeli!
V Soběšicích už to dávno žilo. Honem z auta, malého připoutat pětibodovými pásy do kočárku (průprava do budoucna na jízdu v divokých autech), aby někam nevběhl a zamíchat se mezi diváky, naskládané kolem silnice. Vedle mě stojící motorkáři nadšeně tleskali a povbuzovali projíždějící pradědečky svých nablýskaných strojů a vykřikovali citoslovce uznání. Všichni úsměv na tváři, vyhlíželi, jaký to stroj se vzápětí vynoří ze zatáčky a pak aplaus a
troubení, mávání, tak to má být.
Po půl hodině koukání, ale bylo jasné, že v kočáru Destruktora už déle neudržím. Šli jsme se proto zeptat jednoho z pořadatelských pomocníků, zda mohu jet směrem za účastníky závodu do místa startu, aby tam nebyla někde uzavírka.
Chlapec na mě vytřeštil oči, přeměřil si mě i s tím kočárkem a řekl:"Paní, ale to je strašně daleko..."
"...autem..." uklidnila jsem ho a on si viditelně oddychl, že nejsem tak šílená, jak si původně myslel.
Vyrazila jsem tedy za jednou skupinkou motocyklů a ta mě dovedla až do centra veškerého dění.
Areál ústavu pro postiženou mládež na Kociánce vůbec nevypadá tak, jak by název napovídal. Kromě krásného parku se starými rozložitými stromy nás přivítalo jezírko, oblázkový potok, spousta dětských dřevěných polézaček, živá zvířátka a hlavně! historická auta a motocykly, kam oko dohlédlo.
Vrhli jsme se do víru obdivování a prohlížení, opravdu bylo na co koukat. 
A také poslouchat. To když člověk šel kolem nějaké zasvěcené až ohnivé debaty na témata nejrozličnější.
V některých okamžicích jsem měla až pocit, že jsem se propadla do třicátých let, to když pan továrník se svou chotí nastupovali do svého vozu, krásně a elegantně  oděni, jak tehdejší móda žádala, pohodlně se usadili a jen absence sluhy a tajemníka mi napověděla, že to je jen taková hezká hra na časy, kdy tyhle skvosty čerstvě vyjížděli ze vrat nejrůznějších automobilek.
Nebyla nouze ani o velké leknutí, to když jsem uviděla pána, jak chudák  leží na zádech na zemi a jaksi divně se zmítá. Leč, než jsem stihla skočit a poskytnout mu první pomoc, pochopila jsem, že si prohlíží podvozek u majestátně vyhlížejícího Mercedesu a snaží se zasunout pod vůz, snad
aby lépe viděl na nápravu.
Dalo mi dost práce ukrotit malého Destruktora a nenechat do sahat na vše,  na co by chtěl, fascinoval ho každičký kousek kdejaké motorky, ale nejvíce mu učarovala tříkolka ODIP, od níž jsem ho musela doslova odervat za šíleného protestního křiku a soucitných pohledů okolo stojících pánů. Nevím, asi spíše soucítili s chlapečkem, než s ubohou matkou, která nevycházela ze strachu, aby neublížil sobě, ani strojům.
Museli jsme na chvíli změnit teritorium a uchýlili jsme se k blízkému  výběhu pro kozy. Chvíli jsme kozičky krmili spadanými listy stromů, zuřivec se uklidnil a pak jsme mohli zase pokračovat v prohlížení techniky.
Čas uteče a za pár let to snad bude jiné, asi jako ten šestiletý chlapec,  co přišel s maminkou a zastavili se u koz, tak, jako my.
"Přišli jsme sem snad na motorky a ne na kozy," sjel klučina maminku a nekompromisně ji
odtáhl od ohrady, aniž by jim stihla dát trávu, co si pro ně utrhla.
Vyhlášení vítězů, před 16.hodinou už jsme bohužel nezvládli. Tedy já nezvládla. Od rána naježděná a nachozená jako listonoš, padla jsem na
lavičku u jedněch zvláště vydařených prolézaček, tam jsem nechala Destruktora, aby se také zničil a řádně unavil, pak naložení do auta a 
domů.
V duchu jsem poslala velké poděkování tomu, kdo měl na starosti  zajišťování krásného počasí, svého úkolu se zhostil na jedničku, tak jako všichni
ostatní organizátoři a pomocníci. Velký dík!

Nějak jsem se nemohla rozhodnout, co vybrat za fotky, tak  jsem to vyřešila, jako minule Galahad a jsou v rajčatové zahrádce.

A krásné fotky pro všechny, kdo se chtějí pořádně pokochat  jsou na stránkách přímo u zdroje.

P.S. Občasná mlha na snímcích není vina rozpustilého objektivu, ale je to pravý starý dobrý, nostalgicky smradlavý, oblak výfukových plynů.