Destruktorova matka...

... a bude hůř

Jak děťátko roste, pomalu se mění má role maminky miminka a začíná role podstatně náročnější a to maminky destruktora.
Destruktor je živočich mužského pohlaví (dle doslechu někdy i ženského) ve věku 1 rok až dva, umí chodit, rychle a mrštně lézt do míst dle vlastního výběru a zničí a shodí všechno, na co se mu podaří dosáhnout, ať už svými všetečnými pacičkami nebo s pomocí jiných předmětů. Nereaguje na žádné povely a všem v jeho oklolí by bylo nejlépe, kdyby své dny trávil svázán do kozelce. 
Že si to nemyslím jen já, je jasné z příhody z minulého týdne, kdy jsem mu šla koupit nějaké slušivé montérky (záliba ve starých motorech už je nepřehlédnutelná) a když na mě došla řada a paní za pultem se zeptala:"Co si přejete?", tak Alex, stojící za mnou potichu řekla:"Pouta a svěrací kazajku na rok a půl." 
Jedinou šancí, jak být v pohodě, je zabavit ho něčím zajímavým a pak je to milované rozkošné děťátko, které se mění na destruktora jen občas, když náhodou ochabne má pozornost.

Ráda chodím nakupovat do Intersparu, je to tam hezké a čisté, díky vysokým cenám tam nebývá ani moc lidí a mají dobré pečivo. Od včerejška už mám utrum.
Ona je totiž v Intersparu bezvadná akustika. Destruktor na to přišel velmi brzy a užívá si tohoto jevu s velikou chutí.
Jen co projedeme turniketem, začne řvát na celé kolo, kvílí, ječí a směje se, jak to krásně zní, moc rád se poslouchá. Ne tak ovšem ostatní lidé.
Být fackovaná pohledy nervózních starých bab není nic příjemného. Jedeme s vozíkem, v něm sedí šťastný řvoucí Zlobivec a já dělám, jakože mrzne a nic neslyším, protože všechny snahy o utišení jsou marné a za roubík bych mohla mít problémy se sociálkou.
No a včera už to kulminovalo do takováých obrátek, že jsem se rozhodla chvíli nákupy ve Sparu vypustit, třeba ho to časem přejde.
Zajímavé je, že muži jsou k tomu ječícímu přírodnímu úkazu podstatně tolerantnější. Někteří se i chápavě usmějí a nejvíc mi včera bylo líto pána, co seděl vedle nás na kafi ve Sparové kavárně. Dlouho telefonoval a destruktor zase začal řvát, tak jsem si svou kávu bleskově vylila do krku a klidila se s ním pryč a jak jsme se vzdalovali, jen jsem slyšela, jak pán říká do telefonu:"Už mě slyšíš? Už je to lepší? No, to miminko už je pryč..."

Korunu všemu nasadil destruktor dnes ráno. Začínám se děsit.
Do teď byly všechny jím podmíněné pohromy vcelku únosné, můj zkoušený telefon přežil 100 pádů včetně koupele v rajčatovém salátu, ale dnes přestala legrace.
Vařila jsem ráno ovesnou kašičku, co ji všichni máme moc rádi a už bylo skoro uvařeno, tak jsem hrnec odstavila z hořáku na vedlejší, nezapálený. Otočila jsem se do ledničky pro misku s nachystaným nakrájeným ovocem a než jsem ji podala, destruktor už byl u hořícího plamene a přímo do něj položil smetáček, se kterým si hrál.
Smetáčkovy chlupy bleskově vzplály a plameny měly půl metru. Skočila jsem, vytrhla Štěpánkovi hořící pochodeň z ručičky a hodila ji do dřezu, smradu bylo okamžitě plno v celém bytě a ve mně by se krve nedořezal, jak jsem byla vylekaná.
Inu, další poučení pro mě, co vše je možné a v míře předvídavosti musím jít ještě mnohem dál, neboť toho popletu, co začíná zkoumat svět, může napadnout naprosto COKOLIV.