Po dálnici sem a tam

Výkřik do tmy

Najezdím se poslední dobou více než hodně. Nikdy mi ta křivolaká cesta s hrdým názvem D1 nijak nevadila, ať jsem po ní jezdila divokým sporťákem nebo rozhrkanou pežotí dodávkou.
Jasně, že člověk cítí ten rozdíl, když pak jede na úplně nových úsecích nebo přejede hranice směrem na jih či na západ, ale nikdy to nebylo takové, že bych kvůli tomu musela sepisovat nářky.
Až dnes.
Po včerejší cestě do Brna už té strašné cesty mám po krk. Ono to trochu začalo už při cestě z Paříže, to si autobus tak jemně ševelí, pohodička, pohoda, pak vyjede za Prahu na Brno a v tu ránu mám pocit, že jedu po železničních pražcích.
Na dlouhý autobus se to vlnění přenese jako pravidelné rázy a kdo trpí mořskou nemocí, tak má o povyražení postaráno.    
Ráda si po cestě kupuji preso do kelímku. Nemyslím ty chemikálie z automatu, myslím KÁVU do kelímku s víčkem. Ve chvíli kdy mi za jízdy takováhle káva, usazená pohodlně v držáčku pod rádiem postupně vyskáče z kelímku a zaprasí mi všechno kolem, začínám mít pocit, že povrch dálnice nesplňuje ani normy pro polní cesty!
Navíc jsem se asi včera stala nechtěnou součástí nějaké tajné hry "Ostraváci do Brna a naopak, teď hned!" Jak jinak si vysvětlit oba narvané jízdní pruhy, že chudáčci v audinách nás museli předjíždět v pravém odstavném pruhu?   
A k tomu všemu blahosklonně přihlížejí z přemnožených bilboardů kandidáti nejvybranější, elita nejzářivější, která jediná nás po svém zvolení vyvede z temnot zmatků a divných kauz. Máte smůlu hoši, cestou tam i zpět jsem si vybrala dva sympatické trpaslíky, budu volit toho za 400 korun, ten se mi z vás zdá nejsolidnější. Třeba nechá opravit D1.