Pařížské imprese

základem jsou pohodlné boty

Už několik let chci jet do Londýna, tak jsem letos jela do Paříže. Pokud by se to někomu zdálo divné, tak ať je v klidu, to je u chaotiků normální standard. A také kombinace výhodnosti různých nabídek se sladěním termínu a možnostmi Alex, pohlídat mi Štěpánka.
Všechny tyto pozitivní skutečnosti sešly se v minulém týdnu a já měla pár dní na aktivní těšení a pak už se jelo.
Vždycky říkám, že dobrý zájezd dělá průvodce. Pokud se průvodce nepovede, je to průšvih a zdroj naštvanosti mnoha lidí, kdy něčí tupostí trpí všichni ostatní.
Tenhle zájezd měl smůlu mnohonásobnou v osobě takové divné paní, která vládla tichým hlasem s modulací uspávače hadů a naprostou lhostejností k jí svěřeným lidem. Po cestě tam, nás ukolébávala předčítáním statistických údajů o Francii a Paříži, aby se to posléze zmrzelo i jí a ztratila o nás zájem, ještě dřív, než ho získala.
Počáteční potíže s hledáním pokojů v obrovském hotelu s občasfunkčními výtahy, nechť si každý řeší sám.
Není se pak co divit, když jsme v domění, že bydlíme v prvním patře hledali schody a nechápající recepční ještě dnes asi kroutí hlavou, proč ta divná skupina lidí, chtěla jít do 12.patra venkovním kovovým schodištěm i se všemi kufry.
Po noci strávené s hukotem klimatizace v pokoji pro kuřáky a neotevíratelným oknem jsme se mohli alespoň pěkně osprchovat a nadlábnout u švédského (nechápu, vždyť ten stůl byl francouzský...) stolu a ochutnat úplně jiný jogurt Danone.
Jedinou devizou naší průvodkyně bylo to, že nás hnala, abychom byli všude brzy, protože stát na lístky do Louvru tři hodiny, jako to měly skupiny, co přišly po nás, to opravdu nemusím.

Dojmy z Louvru?
Obrazy úžasné, u Mony Lízy jsem si spíše vyfotografovala, jak na ni všichni čumí, než jak vypadá ona sama.
Krása starých mistrů mě nazastihla v té nejlepší psychické  konstelaci, takže to asi někdy v budoucnu čeká na zopakování, ale v dalších expozicích už to bylo lepší, Napoleon se opravdu snažil, nakradl spoustu krásných věcí, bylo na co koukat. Nadchl mě starý Egypt a nádhera antických soch. Ještě včera, když už jsem ležela, procházela jsem se v duchu mezi tou krásou vytesanou z mramoru.

Ve Versailles mě všechno ohromilo svou velikostí. Pod dojmy z Květné zahrady jsem zde nechápala úplně jiné rozměrové dimenze. Je to opravdu na půjčení kola a nevšedně strávený půlden, příště už bude člověk vědět. Kromě zahrady a zámku se vše ostatní otvírá až v poledne, což je dobré znát, my tou dobu už odjížděli na další prohlídku.
Ve stínu pěstěných stromů se nám paní průvodkyně ožrala jako doga a v tomto stavu již v podstatě setrvávala až do konce zájezdu, takže další program byla jen improvizace řidičů, kteří zde byli poprvé a asisentky průvodkyně, která si pletla v mapě náměstí a v Paříži byla podruhé. Nejvyšší čas zvolit individuální program.

Zahodit představu, že musím za tři dny vidět 58 památek a raději se posadit do útulné kavárničky ke kávě a pravým dessertům francouzské kuchyně nebo k Řekovi na kebab. Ona i lehce pocukrovaná palačinka, vhodně vložená mezi prohlídku Sorbonny a Notre Dame, není k zahození.
A zatímco stádo vedené tou divou ženou šlo už potřetí po Champs Elysees, někteří se mohli na opačném konci Paříže kochat prolézáním opravdické ponorky, či na střídačku se bát a pospávat v 3D kině, nehorázně chrápat v Planetáriu a pak se jako malí smát vodním hříčkám v oddělaní fyziky. Chodit jen tak po ulicích, sledovat cvrkot, občas mrknout po domovních zvoncích a seznámit se s někým, kdo se jmenuje Demba Ou Mou, dát pár centů bezdomovci, co má tři tlusté kočky a pohledem nahoru zjistit, že nemálo lidí má na svých balkónech odložené rezavé loňské vánoční stromečky, asi jim ten čas letí ještě více než nám. 

Z té vysoké věže, co tam v Paříži mají, mám velmi silné dojmy dva. Jeden ze země a jeden z výšky.
Tříhodinové čekání na výtah mi v tomhle případě vůbec nevadilo, protože všude kolem mě se odehrávalo obrovské multikulturní divadlo, kolem dokola bych napočítala snad všechny národnosti světa, včetně jedné Indiánky.
Kolorit dětí, jejich pokřikování, rodičů v různých úrovních únavy a či eforie, legrační domluvy přestárlého Inda v turbanu s malou Japonkou, která se ztratila, rozložitá černoška, co kojila dvojčata, uhihňané roztomilé Číňanky... a mezi tím vším, rozvážným krokem procházející ozbrojenci v maskáčích, se samoplalem přes rameno a náboji kolem pasu. 
Nahoře pak koukání na obrovské město z ptačí perspektivy, těžko se nabažit takového pohledu.
Ten pocit se nedá nafotit ani nahrát přes objektiv kamery, to se musí zažít.
Bylo toho hodně, stejně tak, jako i deště, ale co se dá dělat, na dobré počasí se u cestovky připlatit nedá.

A pátý den mrk mrk a člověk stál zase zpátky před svým domem, cestovní tašku v ruce, těžší o pár lahví vína a lehčí o pár stovek euro.
Tak zase někdy příště...

$$OBR360308$$

$$OBR360309$$

$$OBR360314$$

$$OBR360310$$

$$OBR360311$$

$$OBR360312$$

$$OBR360313$$