Vášeň pro puzzle

Přichází nenadále, v jednom okamžiku paralyzuje chod domácnosti na různě dlouhou dobu a pak zase odchází, aby o sobě třeba půl roku nedala vůbec vědět.

Moje úplně první byla trapná pětistovka vyhraná v tombole. Leč, drápek se zasekl a já objevila Ameriku. Během týdne jsem objela všechna dostupná hračkářství, udělala si jasno o produktech značkových a neznačkových, viděla neuvěřitelné kýče i docela pěkné obrázky a výsledkem byla zakoupená tisícovka s pohledem na Golden Gate Bridge. Neboli modrá voda, modré nebe, namodralý opar nad městem ... jedním slovem chuťovka, jakou si může koupit jen nevědomý začátečník.
Však mi taky dala zabrat.
Jediné pozitivum v tom bylo, že než jsem to poskládala, naučila se Alex prát a žehlit.
Výsledek svého snažení jsem si pěkně natřela puzzlím lepidlem a nechala v Baumaxu zarámovat a na několik měsíců jsem měla pokoj.

Ne, že bych se občas v obchodech nepodívala na různé motivy, ale všechno shlédnuté nechávalo mě i moji peněženku v poklidu.

Dokud jsem neuviděla nádherný pohled na jednu z hlavních tříd Rotterdamu. Krásné architektura, malebné domy a jako bonus navíc to bylo skvěle členité.

Co na tom, že to byla patnáctistovka.
Co na tom, že až doma mi došlo, že to nemám kde skládat, neboť konferenční stolek je o kus menší.  Rodina byla nucena pochopit, že za takové situace se musí na blíže nespecifikovaný čas uchýlit s jídlem ke kuchyňskému stolu a na ten jídelnový zapomenout.
Jenže se doma neplánovaně objevil škůdce. Vždycky když jsem odešla z domu, sedl si k obrázku manžel a já přijela a byl kus hotový. A protože já jsem pryč velmi často a on pracuje doma, tak mi to vlastně poskládal skoro celé a pak mi ještě vynadal, že nic neudělal, protože se od toho nedalo odejít.
Jedním slovem fiasko.
A ta strašlivá manipulace s hotovým obrázkem, když jsem ho vezla zarámovat, o tom se ani nebudu zmiňovat.

Poučila jsem se do budoucna v jednom. V Baumaxu udělají jen rám podle zadaných rozměrů a až je hotový můžu si puzzle do rámu zasadit sama a nemusím to nestabilní dílo nikam vláčet.

To však bylo jediné poučení, které jsem si vzala, protože jako další jsem si tajně donesla domů dvoutisícovku Londýna.
Mazaně jsem si počkala až bude mít manžel hodně práce a napjaté termíny a teprve v tuto vhodnou dobu jsem opět zabrala s drahým Londýnem jídelnový stůl.
Vyšlo to! Poskládala jsem si ho celý sama. Teď mi visí v pracovně, mám ho na očích každý den.

Jen ty babské rady bych měla méně poslouchat. Paní v papírnictví mi zkušeně nabídla místo originál puzzlího lepidla Herkules, že prý to má stejný výsledek, jen je to o mnoho levnější a já, bláhová, poslechla.
Už tě, babo, nikdy neposlechnu!

Není to tak dlouho, co jsem Alex našla klečící uprostřed kuchyně na zemi, jak má na novinách vysypaný vysátý prach z cyklónového vysavače a opatrně, jedním prstem, se v něm přehrabuje.

"Co jsi vysála?" zeptala jsem se, nic zlého netušíc.

"Tvůj Londýn," pípla Alex opatrně.

"COOO?!?"

"Chtěla jsem vzít vysavačem prach z rámu a už to lítalo...."

Poučení dvě: Herkules nikdy!

A jak to tak píšu, tak si uvědomuju, že poslední puzzle jsem si skládala tak před rokem, že by zase přišla vhodná chvíle?