Motto:

Cesta do pekla je vroubena dobrými úmysly

sobota 24. února 2007

Neobvyklý příběh lásky

je příjemné být alespoň při tom

Můj muž má kamaráda a ten kamarád má matku. Situace celkem obvyklá, ne však v tomto případě.
Musím se ovšem vrátit v ději o třicet let zpátky.
Tehdy čtyřicetiletá, rozvedená matka Vlasta pracovala v jednom místním oděvním podniku na expedici. Ve stejné době nastoupil na údržbu v tomhle podniku kluk po vojně, spolužák jejího syna. Jak k sobě tihle dva našli cestu na společných nočních směnách nevím, ale asi bylo společné zalíbení velké, protože za pár měsíců se paní Vlasta stěhovala k novému příteli Jardovi do domku na vesnici.
Šok jejích dvou  synů, když zjistili s kým matka bydlí se po čase změnil na tichou rezignaci, zato zlostné reakce Jardovy mámy, která nyní měla stejně starou snachu, jako byla sama, se staly známé po širém okolí a nic pěkného to nebylo.
Postupem let zuřivá tchýně zemřela, na Jardu s Vlastou si všichni zvykli, mnozí jim ten hezký vztah možná i záviděli.
Nikdy jsem s Jardou nemluvila o tom, zda mu chybí vlastní děti, ale měla jsem pocit, že mu stačí ta drobotina, která se tam motala v podobě Vlastiných vnoučat od obou synů.
Chodili jsme k nim také, většinou tak  jednou, dvakrát do roka, bývalo u nich fajn. Měla jsem ten útulný domečk a atmosféru v něm ráda.
Bylo zajímavé ty dva pozorovat, chovali se k sobě tak pěkně, jako kdyby si stále uvědomovali to štěstí, že našli jeden druhého. Nikdy jsem neslyšela o žádných hádkách, urážkách či hysterických scénách.
Paní Vlasta by mohla být generačně moje babička, ale díky jejím "mladým" názorům jsme si měly vždy o čem povídat. Poslední dobou ale začala mít strach ze smrti a z nemocí.
Sice v naprostém zdraví oslavila sedmdesátku, Jarda měl už padesát, ale ona se hodně bála, co bude, až někdy onemocní. Nechtěla, aby se Jarda o ni musel starat jako o nějakou bábinu, jak říkala.
"A najdi si pak nějakou mladou, až tady nebudu," říkávala Jardovi po pár skleničkách červeného vína.
Bála se zbytečně.
Před čtrnácti dny Jarda neočekávaně zemřel na prudký infarkt.
Vlasta se zhroutila, neunesla ten šílený smutek, který jí zůstal v útulném domku místo milovaného partnera.
A když se zmiňuji o útulném domku, tak ten už nemá také. Rodina Jardy ji nepustila na pohřeb, na odstěhování k synovi jí nechali dva dny.
Dnes odpoledne jsem se za ní byla na chvilku podívat a nejsem si jistá, zda mě vůbec poznala...
Nedá mi to, abych alespoň tímhle maličkým nekrologem neuctila památku jejich lásky, protože to byl vztah, který spousta lidí nechápala a přesto byl tak pevný. Málokde jsem viděla tolik lásky a úcty jednoho k druhému. Jen ten konec měl být asi jiný...
 

16 komentářů:

  1. Nikdy mě nepřestane udivovat, kolik lidí je tak málo schopných a ochotných přijmout věci, které nějakým způsobem vybočují z \"normálu\". Úmyslně dávám uvozovky, protože kdo má právo soudit, co je a co není normální? Jak málo jsou lidi schopní snažit se pochopit jednání těch ostatních a brát ohled na jejich dobrovolná rozhodnutí, pokud prostě nejsou podle jejich představ...

    OdpovědětVymazat
  2. Hezký a přitom smutný příběh. Moc pěkně a s citem podané. Vše.

    OdpovědětVymazat
  3. duno,máš pravdu, moc trefně jsi to zhodnotila.

    OdpovědětVymazat
  4. Báro...napadá mě, jestli ona jako vdova třeba na ten dům neměla větší právo, než zbytek Jardovy rodiny dohromady! Ale celkem chápu, že nestála o to se s nimi handrkovat - nepustit jí na pohřeb vlastního manžela - to je hnus!!!

    OdpovědětVymazat
  5. Galahade,já to napsala tak nejasně, oni se nikdy nevzali a jestli spolu byli zapsaní jako druh a družka, to nevím

    OdpovědětVymazat
  6. Aha...to tedy zásadně mění situaci...:-(

    OdpovědětVymazat
  7. GalahadeOni vždycky říkali, že o papíru z radnice to není a nějakou poslední vůli neřešili, protože koho by napadlo, jak to vlastně dopadne. To je právě to, jak je ten život složitej..

    OdpovědětVymazat
  8. O papíru z radnice to opravdu není......a je fakt i to, že v padesáti člověk závěť obvykle řešit nepotřebuje... Ale v tomhle případě... čert vem barák! Nepustit jí na pohřeb, to je k zblití!!! (Odpusť mi prosím výrazivo. Nenašel jsem žádné slovo jemnější a přitom stále dostatečně přesné)

    OdpovědětVymazat
  9. \"Normálnost\" je mravní berlička maloměšťáků, kteří tak závistivě poukazují na odlišnosti jiných, které sami neměli odvahu dosáhnout. V rozmanitosti je přitom naděje.

    OdpovědětVymazat
  10. Připomíná mi to ty muslimské ženy, které, když je muž zapudí, tak odchází jenom s tím, co mají na sobě a rodina se k nim od té doby nezná. Ještě že my žijeme v jiné civilizaci, že jo...

    OdpovědětVymazat
  11. Nooo...my jsme na tom líp!

    OdpovědětVymazat
  12. all,máte pravdu, ale Galahade, víš, jak to říkáš, že jsem si uvědomila, že to není poprvé, kdy slyším, že jedna část rodiny si udělá \"svůj\" pohřeb, na který nepustí nějakou \"černou ovci\" rodiny.Na to je fakt jen výraz \"k zblití\"

    OdpovědětVymazat
  13. Smutný příběh, který mi jen potvrzuje, že si máme vážit společných chvilek a společných maličkostí - ať už je to kafe po obědě nebo dovolená v Karibiku. Carpe diem, carpe horam. A s tím pohřbem, to je bez komentáře...

    OdpovědětVymazat
  14. No jo, to znám:-), teda naštěstí ne s takovým koncem.

    OdpovědětVymazat
  15. KrásnéJe hezké nechat se dojmout na nečekaném místě. Barmanko, děkuju. Utírám krůpěje krásného smutku.

    OdpovědětVymazat
  16. Kamio,zrovna touhle dobou si vážím každé chviličky. i když ze mě padají perly jako např. dnešní příspěvek... :))Mod, to už jsme řešily u Tebe na blogu, chápu a rozumím :)Pane Kaplane, s krůpějemi ještě počkej, bude hůř :)

    OdpovědětVymazat