Zrcadlo, zrcadlo, řekni mi

kudy kam...

Jsou okamžiky, kdy se člověk dostane na nějakou životní křižovatku, neuvažuje ani vteřinu a rozhodne se hned, protože nabízená možnost se v danou chvíli jeví jako výrazné zlepšení momentální situace. Zda to bylo dobré nebo špatné rozhodnutí se ukáže až časem, ale to sem teď nepatří.

Daleko horší rozhodování nastává ve chvíli, kdy se má člověk v podstatě dobře, ale jen se tak nachomýtl k něčemu, co by eventuálně nemuselo být špatné. Chodí, váhá, přemýšlí, porovnává, až je z toho dočista jelen.

Ano, jsem jelen.

Už jednou jsem byla jelen, když jsem po revoluci zvažovala odejít z dobře placeného místa na volnou nohu pochybné existence OSVČ.
Udělala jsem to a dodnes jsem toho kroku ani na vteřinu nezalitovala.

Ba naopak.
Co na tom, že se vykořisťuji daleko víc, než by si to dovolil kterýkoliv zaměstnavatel. Dělám to dobrovolně a pro sebe. Dělám, co mě baví, relativně si nemám na co stěžovat, snad občas na nějaké své pitomé rozhodnutí, ale to si sama před sebou zodpovím a omluvím, neboť případné napáchané škody jsou zase jen moje.

Jenže posledních pár dnů je situace jiná. Množství idiotů v mém okolí přesáhlo tolerovatelné množství (Jsou dva moc? JO!), napravovat stále něčí chyby mě stojí úsilí, srovnatelné s nejhrubší prací v hlubinném dole a psychicky mě v jednom kuse vyčerpává a stává se nekonečným zdrojem pochnmurné nálady.
A do tohoto mého rozpoložení přijde nabídka, jakou jsem si přála slyšet celý život:"Pojď šít ke mě do salónu, já bych tě tam moc potřebovala."

Tak, a co teď.

Kdo mě zná, ví, že šití, navrhování a vymýšlení "všemožných hader" (jak říká moje máma) je u mě zdrojem naprostého životního štěstí a realizace. No, naprostého ne, ale z osmdesáti procent ano.
Tolik let se do téhle branže snažím dostat a najednou přijde nabídka z hodně dobrého módního salónu!

Jenže....

1. Musela bych se nechat zaměstnat a denně být  "v práci" 8-10 hodin.
A to je pro mě, která si léta řídí práci podle svého a má tak alespoň klamný pocit, že kdybych toho chtěla teď hned nechat, tak bych mohla...
velmi nepříjemný, svazující pocit. 
S tím spojené představy: žádné zařizování v době 7-17, žádné odbíhání, o internetu ani nemluvě, žádné opulentní snídaně s kamarády v kavárně na náměstí, nic, nic, nic...

2. Ustojím ryze ženský kolektiv ve složení dvou šiček, jedné střihačky a paní majitelky? NIKDY jsem ženský kolektiv neustála. Mám si snad myslet, že to bude teď jiné? Vydržím 8-10 hodin denně ty pomluvy a žvásty o tom, co která doma včera dělala, co vařila, co uklidila, jak ji naštval starej, jak děti, jak je blbá sousedka ...?

3. Dokážu zrušit všechny své živnostenské aktivity, aniž by mi přišlo líto, že končím něco, co jsem pěkných pár let budovala?

4. Nebude mi vadit, že minimálně rok, možná déle budu mít jen trapnou výplatu, která bude dosahovat nanejvýš 1/3 mého dosavadního příjmu???

A na druhé staně vah stojí práce, jakou jsem chtěla dělat celý život.
 
Tak teď chodím, přemýšlím a vůbec nevím, jak se rozhodnout.
Není varianta "napůl".
Je buď ANO nebo NE.
Mám na to rozhodnutí ještě dva týdny čas.