Nebudu do něj píchat

ani po něm malovat.

Moje mamka je natolik pěkná od přírody, že ji nikdy ani nenapadlo, aby se nějak malovala, věšela na sebe různé šmuky, kromě jednoho prstýnku s blankytně modrým kamenem, který dostala od taťky, když si ji namlouval.
Já takové štěstí neměla. Alespoň jsem to tak jako malá viděla.
Ve snaze trochu vylepšit karty rozdané matkou přírodou, s chutí jsem chodila po drogériích přehrabovat se v různých malovátkách, zkoušet páté přes deváté, žádná bižutérie mi neušla. Nesmírně jsem trpěla tím, že nemám v uších dírky na náušnice a klipsy tak strašně po půl dne nošení bolely!
Ve čtrnácti jsem rezolutně napochodovala před rodinnou radu s jediným požadavkem:"Chci nechat udělat dírky do uší!!!"
Mamka na mě překvapeně koukla a její udivený tón slyším dodnes:"To bych nikdy neřekla, že chceš takovou blbost."
A byl šlus.
Sakra.
Uplynuly dva roky a přiblížila se nejdůležitější událost v životě dospívající malé fifleny.
Taneční.
V šestnácti už jsem se nikoho ptát nehodlala, vyptala jsem se na ušním co a jak, dle instrukcí sestry jsem si vypůjčila od kamarádky její dětské zlaté náušnice, na 24 hodin před zákrokem je šoupla do lihu a v den D se dostavila na ORL.
Pan doktor vzal velkou tlustou jehlu, natáhl mi lalůček a s vervou bodl.
Jaúúúú! Křuplo to a bolest jako kráva mě zaplavila od hlavy až k patě.
Zatla jsem zuby a natočila se na druhou stranu.
Jaúúúú!
Kdybych měla tři uši, tak bych z té ordinace zdrhla stejně jen se dvěma dírkami.
Hrůza.
Bolelo to dva dny, ale já byla po odeznění počátečního utrpení šťastná jako blecha.
Pitomé dětské náušnice jsem obratem vyhodila z uší a dala si tam krásné stříbrné, co už jsem si dopředu koupila a vůbec mi nedošlo, jakou dělám kravinu, když dírky nejsou zahojené.
Uši mi to neodpustily. Okamžitě vše zhnisalo a můj vstup do tanečních byl ve znamení oteklých, červených a bolavých uší, o náušnicích nemohlo být ani řeči.
Trochu to zachránily dlouhé vlasy, ale bolest to byla pořádná.
Já vím, dobře mi tak, ale dnes už to nebolí.
Aby má budoucí dcera nedopadla podobně, už tehdy jsem se rozhodla, že jí nechám propíchnout uši hned po narození, jako se to dříve normálně dělalo.
Jenže zrovna k nám na koupání přišla sestra, která řekla:"Uši nepíchám." A já byla v nahraná. Co teď?
Poslední roky socialismu a rozbujelé vztahy různých užitečných "známostí" rozpohybovaly kolotoč "něco za něco", až jsem najednou stála s miminkem u primářky ušního oddělení jedné fakultní nemocnice, která Alex ty uši píchla za sehnání kola Favorit, které jsem sehnala za pravidelné dodávky pardubického perníku vedoucímu v jízdních kolech.
Paní primářka byla nemehlo a Alex udělala jednu dírku minimálně o půl centimetru výš než druhou dírku.
Byla jsem naštvaná, přímo vzteklá, ale nic se s tím už dělat nedalo.
Jak Alex dorůstala, objevila se nastřelovací pistole a móda mít plné ucho všeho možného, což jsem Alex dopřála, jak chěla, maje známého zlatníka, nebyl to žádný problém.
Když už vypadala jako ementál a mohla machrovat před všemi spolužačkami, jejich přestiž se měřila počtem náušnic v jednom uchu,  přestalo ji to bavit a dnes je většina těch dírek zase zarostlých, i když při bedlivém hledání bych je ještě identifikovala.
Minulý týden jsem si byla u milého zlatníka objednat něco nového pěkného a on mě překvapil otázkou:"Tak kdy to nastřelíme?"
"Co?"
"No, nějakou zlatou perličku.." kývnul směrem ke Štěpánkovi.
"Ale vždyť víš, že mám kluka, ne?"
Začal se smát:"Podívej se na mě." Nastrčil mi před oko maličký diamant v lalůčku.

...no, poslala jsem ho do háje, ale je pravda, že mě jako obvykle rozesmál.
Žádné naušnice, žádné kérky... alespoň ne v prvním roce života *veselý smějík*.