Drahý sousede

otevřený dopis sousedovi k  chystnému 20. výročí mého naplavení do zdejších vod.

Naše příměstská vesnička má něco přes 1000 obyvatel. Někteří zde žijí a někteří se zde teprve žít učí. Já patřím do té druhé skupiny. Jsa velmi  pracovně vytížená v přilehlém maloměstě, nikdy jsem neuvažovala o tom, jestli přespávám v místě A nebo B. V době mého pomalého splynutí s tehdy ještě přítelovou ( po třech letech manželovou) domácností jsem zde nikoho neznala a tak jsem na procházkách s naší dcerou jen sem tam prohodila nějaké to slovo se zvědavými důchodkyněmi - jezinkami, které pod záminkou "Vy máme ale hezké miminko" ze mě páčily údaje typu kdo jsem, jak se jmenuji, u koho bydlím a čí je to dítě. Roky utíkaly  jako korálky, na procházky po návsi už dávno nechodím  a lidi z vesnice registruji jako barevné šmouhy na chodníku, když jedu kolem autem.

Občas mě Alex uvedla do reality, když například v nemocnici na dětském zazněl dotaz: " K jaké obvodní lékařce chodí Vaše dcera?" a já odpověděla: " Je to obvodní z naší vesnice, ale nevím, jak se jmenuje, protože tam bydlíme teprve krátce."

"Teprve 10 let, mami," neodpustila si Alex a já se styděla  minimálně  tři minuty.

A tak to jde rok za rokem. Ráno dálkové ovládání otevře vrata od garáže, já odfrčím do pryč a večer až v noci zase: vrata otevřít-zajet-vrata zavřít.

Manžel je domorodec, takže když nechytám souvislosti, tak mi občas vysvětlí, kdo byl ten člověk, co u nás zvonil a chtěl po mě něco, záleží kde jsem zrovna v tu kterou dobu  pracovala a co jsem zrovna mohla sehnat či zařídit. ( Vzpomene si někdo na to, jak se jednu dobu vyprodaly všechny kupónové knížky a asi týden NEBYLY?! Nebo jak si lidé museli na SMSky nastavovat číslo centra SMS zpráv oprátora  a skoro NIKDO to neuměl?)  Dobré skutky, to je moje, ale přátele v místě bydliště mi to opravdu nepřineslo.

Své sousedy zprava a zleva znám od vidění, jednou za 14 dní - měsíc si řekneme: "Dobrý den."

Jiná situace je ovšem se sousedem od naproti. Jsou zhruba asi stejně staří jako my , naše děti jsou vrstevníci. Máme okna téměř ve stejné výšce, mezi námi je odhadem asi 10 m široká silnice včetně chodníku a travičky a ani jedni (jak oni, tak my)  NEZATAHUJEME žaluzie.

Nikdy jsme spolu nemluvili a víme o sobě skoro vše! Tedy jak se to vezme. Vůbec například neznám křestní jméno paní naprotivnější sousedky, protože není na zvonku. To my jsme tedy na zvonku napsaní všichni.  Taky jsem nevěděla, proč jí po jedněch vánocích tak divně v obýváku létala celé hodiny hlava. Po nějaké době donesla dcera ze školy vysvětlení - doslala od ježíška houpací křeslo.

Takže:

Drahý sousede!

Bydlíme tady naproti sobě už dvacet let. Proto jsem se rozhodla, že u Vás v nejbližší době zazvoním, pěkně Vás pozdravím a pozvu Vás na kafe a nějakou tu buchtu k nám a budu se těšit, že mé pozvání neodmítnete, protože tady možná naproti sobě budeme bydlet ještě dalších dvacet let a já bych Vám někdy třeba ráde zamávala, až budeme sedět u večeře a Vy taky.

Vaše ctěná sousedka Bára,

 ta, co občas chodí doma docela nalehko a Vy děláte, že se nekoukáte.