Poprvé je to jen jednou

Zahazuji tužku a přitahuji si klávesnici, konec papírovému deníčku.

Chodím sem na bloguj na čtení už dost dlouho a ačkoliv mi to ze začátku připadalo jako nahlížení lidem do rozsvícených nezatažených oken, časem jsem přestala cítit ten divný pocit uchylného čumila a řekla jsem si: Inu kdyby chtěli, tak si tu roletu přece stáhnou. Ba většina je ráda, že si je ostatní čtou. A pak mi došlo, že i já denně zažívám něco, o co je škoda se nepodělit s nějakou spřízněnou duší. Tím spíš, že moje profese mi málokdy umožňuje být v pohodě a uvolněná. Spíš si musím dávat celé dny pozor na to, co kde kecnu a nejlepší je mlčet úplně a jen tak v pravidelných intervalech přikyvovat. To se mi opravdu osvědčilo. Dřív jsem si své myšlenky občas rovnala v nějakém tom zápisníčku, ale to jsem zase byla nesvá z toho, aby si to nepřečetl někdo s popisovaných osob a tak po čase vždy letěl milý deníček do krbu a to mi bylo trochu líto. Tady předpokládám, že popisované osoby se hned tak nenajdou a když, všechno zapřu :-). Anebo nezapřu a bude sranda. Asi chvilku potrvá než se zde zorientuju a pokusím se pochopit zlomek toho jak to zde funguje a snad nenadělám víc škody než užitku. Takže milý deníčku - zítra zase ahoj