Telefonní fobie

Nezvoň, mrcho nebo tě vypnu, no jo, ale pak mi ten problém přijde mailem...Psal se rok 1997 a pro mě to byl, mimo jiné, i rok PRVNÍHO MOBILU. Pro člověka, který má rád techniku jako já to byla i příjemná nová hračka, i když v té době s ní šlo dělat tak málo. Vždyť první eSeMeSka byla jěště v nedohlednu. S pár kamarády, co měli také ten skvělý vynález už jsme se nemuseli domluvat přes vysílačky (kde je vám konec, drahá síbíčka), ale mohli jsme si telefonovat ODKUDKOLIV! Co na om, že to stálo šílené peníze.
Tehdy jsem měla zvonění mobilu ještě ráda. Dokonce jsem se na něj těšila.
Jenže, jak čas plynul a století plastové se pomaloučku překulilo do století komunikačního, mobil v počtu 1-3 kusy mají úplně všichni, a jak si ho ti všichni zvykli používat, používají ho zejména tehdy, když je nějaký problém, průšvih či katastrofa.
Plíživě se u mě začala objevovat fóbie na zvonění telefonu, neboť s každým zmáčknutím zeleného sluchátka na tlačítku se na mě začnou valit něčí průsery. (Omlouvám se za to slovo, ale je to tak.)
Dnes už stačí , aby se mi rozvlnil obraz na monitoru a už se mi sevře žaludek - co se komu zase stalo. Nevím, jestli jsem sama, kdo to tak má, ale docela mě to deptá. Někdo si může říct: Proč si to tedy, husa, nevypne? Inu, protože by ta jobovka ke mě stejně dorazila a ještě bych si vyslechla kecy o tom, proč mám vypnutý mobil.

Ovšem teď přišla nečekaná pointa v tomhle mém naříkání:
Zazvonil telefon a tam obchodní partner: Mám tady s vámi jeden problém.
No jistě jak jinak.
Ale on pokračuje: Ne, počkejte, to jsem se spletl....., to nejste vy, to je jiná firma.... S vámi žádný problém nemám, tak nashle.

Takže díky, neznámý člověče, tak snad se to začne zlepšovat.