Motto:

Cesta do pekla je vroubena dobrými úmysly

pátek 8. dubna 2011

Výchova je vlastně soubor lstivých úskoků.

...

Malý vám už chodí?
Jo, ale už zase přestal. 


Tak by se dala charakterizovat doba od chvíle, kdy se mrňousek postavil na vlastní nohy a byl z toho šťastný, protože rychlé přesuny značně zvětšily jeko akční rádius.
Tohle badatelské období trvalo asi do dvou let a pak jako když proutkem mávne, pokud ho něco bavilo, tak šlapal jako voják, třeba když měl na vodítku psa, ale jak jsem potřebovala já, aby šel, tak to byl konec. Začal kňourat, že ho bolí nožičky, že už nemůže a nechával  se nosit jako mimino.
Kapitán by mohl dlouze vyprávět o tom, jak se naše procházky musely vždy pečlivě plánovat, protože se nedalo jít nikam bez kočáru. Za krkem "na koňovi" ho to bavilo jen chvilku a pokud musel po svých, coural se tak hrozně a pomalu, že by člověk vedle něj spadl, bo tak pomalu už se ani jít nedá.
Dost nám v tu dobu pomohlo odrážedlo, to ho bavilo, ale zase jen tak, že kam potřebuje on, tam si zajede (obvykle velmi rychle bez ohledu na okolní provoz) a kam potřebuji já, to se porouchala motorka a musela se spravovat, sedl si klidně na frekventovaný chodník, obrátil Stříbrného šípa kolečkama nahoru a jal se montovat. Ufff...
Rychlost jeho odrážedla jsem zkrotila provazem na řidítkách, hrůza, že by vletěl někam pod auto byla větší než ohledy na to, jak to bude vypadat.
Zlom v chození začal s jeho nástupem k paní na hlídání, která sice pár týdnů bojovala s jeho "bolavými nožičkami", ale protože neměla kočár ani ho nehodlala nosit za krkem, nezbylo mladému pánovi než začít normálně chodit. To se stalo někdy kolem jeho tří let a dvou měsíců. Teď, po půlroce mohu radostně zvolat, že už máme za sebou i pětikilometrový výšlap na hrad Puchart a to bez problémů, jen s trochou snahy o mrňousovo zabavení.
Kapitán vymyslel úžasnou věc, začal brát na procházky tenké lano, které se pak hodí ke spustě věcí. Jednak má mrňous tendenci se ho držet a buď jako mašinka táhne on nás nebo my jeho, ale většinou si v pohodě vykračuje a pravděpodobnost, že najednou udělá nějaký nebezpečný manévr a vletí kam nemá, se hodně snížila.
Na lano se pak dají přivazovat nejrozličnější větve, takže pak můžeme orat nebo uhlazovat cestu. A nejdůležitější funkce lana je, když někdo z nás "zapadne do bahna" (jako autíčko Finley) a pak se musí na laně vytahovat, obvykle je to pěkná fuška a mohou to dělat jen ti nejsilnější a nejstatečnější hasiči.
Že už se nám opravdu rozchodil dokázala Starší minulý víkend, kdy ho vzala na tak douhý výšlap, že jim na to nestačilo pomalu celé odpoledne a večer mrňousek stěží pletl nohama a usnul jako už dlouho ne. Zvítězili jsme! :-)


Další patálie byla s jídlem. Ze začátku baštil všechno, ale pak ochutnal i věci "nezdravé" a bylo zle. Okruh pozřených potravin se neustále zužoval, naštěstí zelenina stále zůstávala, ale co bylo horší, naprosto skoro ze dne na den, přestal pít mléko.
Od půl roku do třech byl na Nutrilonu, ráno čtvrtlitr, večer čtvrtlitr. Ve chvíli, kdy jsem chtěla přejít na normální kravské mléko se mi zašprajcoval a nechtěl vůbec ochutnat a to ani tehdy, když jsem se ho snažila nalákat na kakao. PAk už nechtěl ani Nutrilon.
Každé jídlo byl horor, nechtěl ani vidět různé kaše, ještěže alespoň zobl občas jogurt nebo pribináčka.
Asi v kolektivu lépe chutná, protže hlídací paní mě na podzim omračovala neuvěřitelnými zkazkami, jak Matýsek snědl zelí ke knedlíkům a k masu, jak se jen zaprášilo po špenátu... jak miluje krupici... nevídané, neslýchané.
Teď už je to zase v pohodě, ráno sní pravidelně talíř ovesné kaše s ovocem nebo jogurt a během dne na svačinku, většinou odpoledne, mu dělám našlenaný puding s tvarohem, což se chuťově blíží pribináčku, akorát to stojí zlomek jeho ceny.
Poslední vylepšení je použití pudingu za studena Dr. Oetkera "Olé" a s ním příprava mňamky trvá 4 minuty, nemusím čekat, až puding vychladne, aby se to nesrazilo.


Že to funguje, dokázal mrňousek dneska.


Tiše seděl na židli, ani nedutal a já jsem nechápala, co se děje.
Najednou se usmál a říká:"Mami, já rostu."
"Jistě, že rosteš, to víme, vždyť jsme ti na jaro pořizovali celý nový šatník," řekla jsem v klidu.
"No jo, ale já TEĎ rostu, cítím, jak jsem se celý pohnul."


Jen tak dál, hasičipolicajtezáchrankovrtulníku nebo jak se to vlastně jmenuješ.


 

19 komentářů:

  1. Myslíš lstivých úskoků ze strany dětí předpokládám!:-))

    OdpovědětVymazat
  2. Mod,nejspíše na střídačku. Třeba Alex, ta mě začala vychovávat až poslední dobou. Asi je třeba mi to vrátit. :-)))
    Myslím to samozřejmě v dobrém!

    OdpovědětVymazat
  3. To s tím chozením mám zrovna teď:((

    OdpovědětVymazat
  4. sqiere,to byl děs, to trvalo skoro rok, proto jsme teď tak rádi, že se to zlomilo, nešlo s ním jít pořádně ven, všude se jezdilo autem, ale lítat po obchodních centrech nebylo to, co jsem s ním chtěla provozovat! Trochu nám to i loni pokazilo to Chorvatsko, kdy jsme tam schválně jeli na jaře, aby se dalo chodit, ale nakonec se jezdilo autem :-(

    OdpovědětVymazat
  5. no já zatím fakt nevím, občas se mi ji podaří přemluvit, aby šla (obvykle ale napřed proběhne hysterie s válením se po chodníku), ale většinou si prostě vezmu golfky, protože jsem těhotná a dýl jak pár set metrů ji prostě neunesu... až se narodí brácha, bude mít ale holka tvrdou školu, to prostě bude muset chodit, ať chce nebo ne. To budou ještě hysteráky, jémine.

    OdpovědětVymazat
  6. Pěkné.To lano se mi líbí. Snad si na to vzpomenu, až budou vnoučata.
    S tím jídlem v kolektivu je to prosté: náš nejstarší také dělal s jídlem trochu drahoty, ale jen do té doby, než mu mladší brácha poprvé hrábl do talíře po párku. Od té doby se u nás dělaly závody v jezení co do rychlosti i co do množství - a vydrželo to dodnes.
    Onehdy jeden z našich synů rozvíjel teorii, jak se při hromadných akcích spolehlivě zjistí, kdo z účastníků je jedináček a kdo má sourozence: jedináček se upejpá vzít si poslední chlebíček na talíři, zatímco člověk vycvičený svými sourozenci nezaváhá ani vteřinu.

    OdpovědětVymazat
  7. jééé, no je šikovný, ten váš záchrannývrtulník ;-) nápad s lanom je naozaj fantastický. je to praktickejšie a zdravšie, ako nosiť mláďa pod pazuchou (aj keď detičky vedia v tejto neuveriteľnej polohe hlavou dolu vydržať v pohode dlhú dobu ;-) )

    OdpovědětVymazat
  8. Lano zavedeme, jistě ho budeme během půl roku potřebovat ;))

    OdpovědětVymazat
  9. btwMožná, že není třeba, aby pil mléko, ono když je z krabice a homogenizované, je dost zátěž pro tělo, navíc lépe stravitelné jsou kysané mléčné výrobky..

    OdpovědětVymazat
  10. Pěkný :-)
    Pravda... výchova, coby soubor lstivých úskoků v boji proti úskokům ještě lstivějším :-)

    Lano na výletech vidím úplně před očima: \"Expedici Apalucha tímto prohlašuji za zahájenou...\" ;-)

    OdpovědětVymazat
  11. squire,až budeš jezdit s kočárkem, tak se bude mladá moci vozit na té přídavné ploše s kolečky, co vídávám u maminek s dvěma dětmi a mmoná bude po problému.
    Mimochodem, za chvíli jdu dělat tvou švestkovo brusinkovou omáčku, tak jsem zvědavá, jak to dopadne :-). Přišlo mi to jako hrozná dobrota!

    Milane, lano funguje skvěle, to vymyslel Kapitán, protože oni ti kluci, i když už jsou velcí jsou naštěstí pořád hraví :-).
    Nás je o víkendech šest a řekla bych, že je kolikrát i slyšet ten hukot, s jakým jídlo mizí ze stolu.

    SV, tuhle polohu jsme také občas zkusili, ale naše mrně se moc mrskalo, tak to nešlo :-))))

    brabi, když byl mrňous ve věku necelých třech let, moc ho bavilo tahat za sebou autíčko, s tím pak ušel také kus a ani o tom nevěděl, ale pak ho to přestalo bavit.

    OdpovědětVymazat
  12. Bosorko,z krabice mléko nikdy nepil a celkově kravské mléko odmítal hed, jak jsem mu ho začala dávat. A protože já nikomu nic nenutím, řešíme to teď tím tvarohem a jogurty, kaše je z převařeného mléka, kefír zatím nezná, uvidíme, jak to dopadne s tou \"houbou\". Tu bych chtěla zkusit i kvůli sobě.

    Jirko*, někdy si připadám opravdu jako v S tebou mě baví svět.

    OdpovědětVymazat
  13. Ten nadpis je přesný. Úplně mi ty story připomněly doby, kdy jsem měla takhle malé děti. S chůzí jsme nikdy nebojovali, holky šlapaly sice pomalu, ale jistě. Ve třech letech ušly za den 20km (ovšem ne každý den). Ale musela být pohoda a legrace, kterou mnohdy zajišťovaly větve, tažené za sebou (prý pšušu a pšiši...doteď netuším, co to mělo znamenat...)

    OdpovědětVymazat
  14. Báro, jen doufám, že na můj typ kočáru ten baby board, jak se to jmenuje, jde připevnit. A taky že je prodejný jedenorázově a ne jako doplněk k určitým typům kočárů.

    Je mi líto, že holt není malá po mně; já ve dvou letech statečně chodila a vozit ne-e... naopak jsem chtěla tlačit kočár se sestrou.

    OdpovědětVymazat
  15. Kety,já jsem si trochu malého sama zkazila autem a pak už se to těžko vrcelo do normálu, ale už je to asi dobré.

    Squire,ptala jsem se mamky a prý jsem také bývala chodivé dítě. Děda byl nadšený turista, takže já jako malá mám spoustu fotek z Krkonoš, to mi bylo kolem čtyř let. Možná to ještě s Destruktorem doženeme.

    OdpovědětVymazat
  16. Koukám,že se to ve všem obrací k lepšímu, za chvilku bude utíkat z baráku. :)
    A rozhovor s růstem je supr! :))

    OdpovědětVymazat
  17. Pet,nestraš! Zatím si to vůbec nedovedu představit, kdy si začne chodit sám hrát ven. Uff... to budou nervy!

    OdpovědětVymazat
  18. Jé, Báro, tak tyhle články, kde zjišťuji, že i jiným rodičům dávají děti zahulit, mám fakt ráda (né, že bych nám to přála, to zas neee) :-))

    Lano je geniální nápad!

    Ten pudink za studena u nás taky jednu dobu frčel, je dost dobrý :-)

    OdpovědětVymazat
  19. Nomi,to je takové živé téma :-))))
    Když jsem s mrňousem sama, tak je v pohodě, jak se vyskytne větší společnost, musí se ukázat a prosadit za každou cenu, ale to tak asi má většina dětí.

    OdpovědětVymazat