Na Harvard se dostaneme lehce,

to nejtěžší už máme za sebou.

Dostat mrňouska do školky ve starém bydlišti by byla brnkačka. vždyť kdo by nepřijal dítě matky, která loni dokázala do školky dotlačit sto tisíc korun z dotací na vybavení a sama ze svých peněz ještě dětem koupila  koberec do největší herny.
Jenže staré zásluhy už neplatí.
Změnilo se bydliště a do nové školky jsem šla jako úplně cizí matka bez žádných vazeb, která chce to, co 60 jiných rodičů, dostat své dítě do třídy, kde je 19 míst a ani o jedno více.
Jediná deviza v náš prospěch byla, že bydlíme hned vedle školky a logicky bychom tedy mohli mít přednost před dětmi, které se sem hlásí z druhého konce města. Ale bůhví, jak fungují různé neviditelné nitky osobních vztahů...
Byla by to drsná čára přes rozpočet, kdyby to nevyšlo, prostě to vyjít muselo, i kdybych měla skončit s odvoláním u vedoucího školského odboru na radnici.
Byla jsem odhodlaná udělat pro přijetí všechno.

Na zápisu byla fronta předlouhá, pančelka, která je zjevně placená od hodiny si s každým rodičem srdečně popovídala o úplných kravinách a zjevně jí bylo jedno, že za jejím stolečkem netrpělivě přešlapuje desítka normálně zaměstnaných lidí, kteří si svého času váží o hodně více než ona.
Takže po dotazech na jméno dítěte a rodičů, zapsání bydliště, rodných čísel a prohlédnutí očkovacího průkazu ještě následovalo úplně zbytečné žvanění na téma, jak je to dnes všechno těžké a co budou dělat ti chudáci, na které se nedostane a nedej bože, když úča v hovoru s dotyčným rodičem našla nějakého jejich společného známého, stačilo i známé dítě a bylo na deset minut postaráno o bláboly úplně mimo mísu.
No, i tak jsme tam pokorně stáli v jednom šiku společné myšlenky pančelku si nijak nenazlobit, i kdychom tam měli stát ještě hodinu, bo naše děti si zatím spokojeně hrály v herně. Tedy to moje alespoň ano a protože se mu to moc líbilo, byla jsem relativně v pohodě, jen jsem rozeslala pár esemesek a posunula domluvené věci o hodinu až dvě.
Nakonec jsem se statečně pročekala, vyzutá z bot mi na studeném linu byla hrozná zima, takže jsem přijímací hovor zestručnila na technologické minimum, nenechala se zatáhnout do žádných dalších keců, srdečně se rozloučila, všilma si vděčných pohledů rodičů za mnou a vzala si lísteček s termínem, ve kterém si máme přijít pro Rozhodnutí o přijetí.
Mrňouskovi se ve školce líbilo, to bylo hlavní, po cestě k hlídací paní mi vyprávěl s čím vším si stihl pohrát a jak byl spokojený.

Den velkého Rozhodnutí se přiblížil rychlostí blesku a než jsem stačila jít 10x do práce a z práce, už tu bylo kýžené odpoledne.
Přišla jsem úmyslně až později, abych se vyhnula první a asi i druhé vlně rodičů, viděla jsem z okna, že kolem školky je frmol jako u včelího úlu.
Pančelka seděla za stolem a vlídně mi pokynula, abych si sedla na židličku pro tříleté děti, kterou měla přistavenou vedle svého stolu.
Není lepší možnost, jak dostat každého do podřízené pozice, to se divím, že to ještě nezavedli na všech úřadech, blesklo mi hlavou, společně s myšlenkou na to, zda ještě kdy z té židličičky vstanu, když si na ni teď sednu.
Ale nakonec jsem tedy pokorně zaujala místo těsně nad podlahou a jala se čekat, ve které hromádce naši žádost o přijetí pančelka najde.
Paní nejmocnější chvíli hrabala, až se vytasila s mým dotazníkem a vítězoslavně zahlásila:"Vás jsem přijala, když bydlíte hned tady vedle a pracujete, to je jasné."
Uffff... spadl mi kámen ze srdce.
"Ale bylo to těžké, musela jsem letos odmítnout tolik dětí jako ještě nikdy," umocnila své zásluhy a já poníženě (jinak to na té pidižidli ani nešlo) děkovala.
Tím jsem považovala audienci za ukončenou a jala jsem se přemýšlet, zda mi moje stará kolena budou nápomocna při vstávání.
Jenže pak to začalo. Úča se zahleděla na rodná čísla, zejména moje a manželovo a zeptala se, zda mám ještě nějaké jiné děti. Nějak se mi nepodařilo pochopit, co je jí do toho, ale v euforii nad přijetím jsem to neřešila a vlídně odpověděla, že ano, že máme ještě dceru.
"A kolik má let?" zeptala se zvědavě.
"Ta k vám do školky nechodila, ta chodila jinam," odpověděla jsem šalamounsky a myslela si, že tím je debata ukončena.
"Asi už bude starší, že?" nedala se úča zaskočit.
"Ano, je starší, právě dostudovala vysokou školu," a máš to babo. A já jdu.
"No jo, to jsou pády," rozumovala, "ale občas tady máme takové..." zamyslela se "...vejškrabky... ha ha ha."

No ve mě by se v tu chvíli krve nedořezal. Jestli chtěla baba na rozloučenou zavtipkovat, tak se jí to hodně nepovedlo, ani jí nepřišlo divné, že je v místnosti jediná, kdo se směje a komu na tom přišlo něco vtipného.

"Tak na shledanou," bylo jediné, na co jsem se zmohla, abych jí nemusela jednu vrazit.

Vypadla jsem z kanceláře jako blesk a hned za dveřmi padla do náručí nějakému tatínkovi, co čekal nalepený na futro spolu s třetí vlnou nedočkavých rodičů.
Navzájem jsme se omluvili a usmáli a to jsem asi potřebovala, abych přestala vidět červeně.
Nakonec dobrý, ani jsem si ani neuvědomila, s jakou rychlostí jsem vytočená vyskočila z pidižidle!
Za přijetí jsem samozřejmě ráda, ale baba má utrum s mojí vlídností a ochotou pustit občas nějaký ten sponzorský dar.
Nechám si to do školky, kam bude mrňousek chodit po dostavění domečku, tam už jsme také zapsáni a nebyla to žádná věda, inu malé vesnice bývají přátelštější.