Mistr Bumerang

...

Vypadá to, že se mi v zápiscích začne objevovat nový člověk. Nějakou dobu jsem uvažovala nad jeho nickem, napadlo mě všechno možné, ale zůstanu u toho, co mi přilétlo jako první a nejvýstižnější. Myslím, že za to, jak pořád někde pádluje, plachtí a kormidluje si přezdívku Kapitán určitě zaslouží, nejen proto, že na to má zkoušky.
Nuda s ním tedy není.
Nikdy by mě nenapadlo, jak se obyčejná výprava do supergigamegamarketu za pořízením ještě obyčejnější večeře může zvrhnout v nekončící taškařici a místo, abych se třeba rozčilovala u pokladny, končím na skuzavce dětského koutku zhroucená smíchy.
Ovšem začalo to velkým stresem.
Destruktora jsme usadili do nákupního modrožlutého autíčka a mysleli si, že máme vystaráno.
Omyl. Po pár metrech už se soukal ven a zoufale volal: "Kolo, kolo!"
Jaké kolo?
On tam nemá volant, všiml si Kapitán, jako správný chlap.
Vzala jsem tedy Destruktora do náručí a Kapitán odklusal vyměnit mrzácké autíčko za plnohodnotný model s volantem.
Dlouho se nevracel, pak se objevil na rohu uličky se smutným výrazem, že všechny parkující vozíky jsou stejné potvory bez volantu a ani na informacích mu nijak nepomohli, prý to tak je a hotovo. Zavrhli jsme možnost "odkoupit" zdravé autíčko od nějakého rodiče, které v něm má tak malé dítě, že absenci volantu nepostřehne a snažili se vysvětlit Destruktorovi, že bez volantu je to lepší... No, neskočil nám na to a museli jsme ho částečně usmířit půlkou sedmizrnného rohlíku.
 
Už bylo skoro nakoupeno, když jsme procházeli kolem hromádek sezónního zboží na dovolenou a obrovská kupa fosforově zelených a oranžových bumerangů nešla minout jen tak.
Chvíli jsme u nich stáli, že bychom si koupili jeden do auta, když se někde na výletě uvelebíme na pikniku, ale ještě dřív, než jsem stihla tuhle myšlenku rozvinout, probudil se v Kapitánovi nějaký pravěký lovecký pud nebo co, vzal jeden bumerang a zkušeně se naplno rozmáchl a hodil!
Tak jsem se lekla, že se mi snad v tu chvíli i srdce zastavilo.
Nevím, zda chtěl ulovit vakuované plátky vepřové nebo hovězí, ale veškerou snahu mu zkazila vzduchotechnika. Ta šílená vržená věc letěla přes celý hangár supergigamegamarketu a ve chvíli, kdy už nabírala směr zpět, narazila nejprve na rouru od klimatizace, za kovového randálu spadla na kryt osvětlení, to už se zvedaly první pohledy překvapených zákazníků, co se to vysoko pod střechou děje, a skákajíce po vrcholu regálu, dopadla někam mezi oblečení.
Koukali jsme nevěřícně, jak lidé na vzdálené straně obchodu hledají příčinu toho divného jevu, kroutí hlavami, rozhlížejí se a já měla na okamžik pocit, že jsem se ocitla v živých záběrech skryté kamery. Byl to obrázek, že říct, že brečíme smíchy, je slabé slovo.
Utekli jsme jako dva chuligáni do usvědčující hromady a hýkali smíchy při pohledu na ty lidi, co stále ještě obcházeli regál a hledali, co se vlastně stalo. 
Slzami rozmazaná řasenka šla poopravit jedině u malé zrcadlové plošky na kafeautomatu v dětském koutku a Destruktor směr mých kroků také uvítal, neboť se v posledních dnech naučil sám jezdit ze skluzavky a nemůže se toho nabažit.

Mysleli jsme, že bude chvilka klidu, podpořená automatickou vídeňskou melanží v hnědém kelímku, ale Destruktor nějakým průhledem uviděl v akční uličce seřazená odrážecí autíčka, bez rozmýšlení nabral směr a nedbaje, že nemá boty, běžel svým velmi rychlým, batolecím klusem k velikému traktoru. Já vypálila za ním, rovněž bez bot, abych zabránila alespoň největším škodám a než jsem doběhla, už z něj byl opravdový traktorista a zkoušel všechny páčky.
Na obličeji se mu rozlil blažený úsměv a bylo jasné, že hned tak neodejdeme. Jedna ze zásad pohodového rodiče by měla být, že se nespěchá. A tak jsem tam stála, mrňous byl nadšením bez sebe a jeho nakažlivé nadšení se přenášelo i na lidi, co procházeli okolo. Jak jinak si vyložit dialogy, které ke mně směřovaly:
"Hele, jak se ten malý usadil v traktoru," říkala jedna slečna svému příteli.
"No jo, ale tu maminku to bude stát tři litry," odvětil přítel a se smíchem na mě mrkl.
Kapitán, který hlídal naše věci, se mezitím v koutku seznámil s tříletou holčičkou a když viděl, že maluje erárními, až na dřevo vykreslenými pastelkami, zašel si do papírnické uličky pro ořezávátko a vrátil pastelkám jejich dřívější schopnost malovat krásné obrázky.
A když už asi třikrát minul čas, kdy bychom měli jít domů, tak i Destruktor začal být lehce unavený, zakončili jsme naše nákupní odpoledne u pokladny, kde Kapitánovi sice paní pokladní nedala žádnou slevu za ořezané pastelky, ale aspoň se hezky usmála.

P.S. Kruci, kdybych si pak nekoupila tu kabelku, mohl mít mrňousek žlutý traktor s vlečkou... 

P.P.S. Stala se mi divná věc, že když jsem dělala nějaké úpravy na šabloně, odnesl mou šikovnost zrovna tehle spot. Z konceptu v poznámkovém bloku jsem to dala nějak zase dohromady, ale komentáře bohužel jsou pryč. Tak si to, moji milí komentující neberte osobně, nejvíc ze všech to mrzí mě.