Motto:

Cesta do pekla je vroubena dobrými úmysly

čtvrtek 21. května 2009

Kdo je hrdina a kdo je zbabělec?

Kdo může říci, jak se zachová, když mu jde o život?

Kromě všeho hrozného, je válka i časem, kdy se lidé, pod tlakem událostí, mnohdy zcela nedobrovolně, stávají hrdiny nebo zrádci.
Mod napsala moc hezký článek a vyvolala mi tím vzpomínku na jinou událost, která stojí na opačném spektru, všeho toho hrozného, co se dělo za války kolem židovských dětí.

Je to asi tři týdny, co jsme byli na pohřbu našeho strýce Karla, posledního příbuzného z mamčiny strany.
Strýčka jsme měli moc rádi, já jsem k němu obzvlášť tíhla, spojoval nás stejný koníček a on byl báječný, jak mi dokázal vždy ve všem poradit a není to hloupá fráze, když řeknu, že mi byl velkým příkladem.
Jakýkoliv pohřeb není z emočního hlediska nic, co by člověk vyhledával, pokud nemusí a ani tenhle nebyl výjimkou. Všechno jsme to za velikých slz přestáli a když už jsme pak seděli v restauraci, jídlo snězeno, pití dopito, obrátila se čerstvá vdova na naši mamku s nečekanou otázkou ze strýcovy minulosti.
A to neměla dělat, protože dozvědět se po mnoha letech pravdu, už jen zbytečně bolí a člověk nemůže nic změnit.

Psal se rok 1936.
Mladý Jan (bratr mé babičky) a Marta se právě vzali a za rok se jim narodilo miminko, malý Karlíček. Radost byla veliká, byl to po mnoha děvčatech zase jednou Syn a na to se v některých rodinách hodně dbalo, mít následovníka po meči. 
Jenže Jan i Marta pocházeli z hodně odlišného prostředí a to začalo v mladém manželství dělat problémy.
Do toho přišla válka a Marta byla Židovka. Nejprve se mluvilo potichu po rodině o rozvodu jen na oko, aby maličký Karlík nemusel do koncentráku, když měl napůl árijský původ, ale Marta se chovala tak, že nakonec z toho byl rozvod doopravdy. Hned vzápětí přišel rozkaz k transportu do koncentračního tábora pro Martu a její matku a obě se sobecky a chladnokrevně rozhodly, že vezmou malého Karlíčka sebou, že když budou mít dítě, tak se jim nemůže nic stát a mohly by přežít.
Přes velmi silný odpor tatínka Jana a celé jeho rodiny nakonec přece jen Marta s malým chlapečkem odjíždí do Terezína. Martiné matce tenhle krutý čin nepomohl, umírá v jiném táboře během prvního roku.
Marta s Karlíčkem strávila v Terezíně zoufalých 5 let. Co to znamená pro dítě být od tří do sedmi let v koncentračním táboře, si dnes snad ani neumíme představit, vždycky mám oči plné slz, když si na jeho místě promítnu třeba svého malého Destruktorka.
Bohužel tahle hrůza pro něj nezůstala bez následků. Přežil, ale celý život měl veliké zdravotní problémy.
Po válce se Marta znovu vdala, měla dalšího syna, ale to už není pro příběh důležité.
I Jan se znovu oženil, s druhou ženou měl jednu dceru, kterou však nikdy neviděl, protože hned po svatbě byl zatčen a uvězněn pro neschvalování nastupujícího komunistického režimu a posléze zemřel ve vězení při práci v uranovém dole.

Když bylo Karlíkovi 15 let, odešel z domu do učení do Tesly a bydlel u mé babičky, svojí tety. Babička měla v té době jednu dceru, moji maminku a protože byli s mamkou stejný ročník, hodně si spolu rozumněli.
Jejich kroky se rozešly až po mnoha letech, kdy se Karel od babičky odstěhoval, našel si dívku Marušku a s tou se oženil. Mamka s Karlem k sobě měli celý život hodně blízko, spíše jako bratr se sestrou, než jako bratranec se sestřenicí.

...

Tady udělám střih a vrátím se zpět do restaurace, kdy se vdova Maruška zeptala mojí mamky, proč Karlův otec Jan dovolil, aby šel malý Karel do koncentráku a nic neudělal pro to, aby tam to malé dítě nemuselo jít.
Mamka z té otázky zůstala úplně v šoku, netušila, že v téhle rodině znají jen pokroucenou verzi babičky Marty, a začala Marušce povídat ten starý příběh, tak jak se odehrál ve skutečnosti.
Že Karel do koncentráku vůbec nemusel, ale že si ho tam jeho matka vzala schválně, aby zachránila sama sebe.

Dnes po letech nelze nikoho soudit, všichni, koho se to týkalo, už nejsou na světě, ale Maruška z toho byla hodně zoufalá, když si představila, jak její muž bojoval celý svůj život s vážnými zdravotními problémy, které by nebyly, kdyby...

Jak moc ovlivňovalo jejich společný život Karlovo zoufalé dětství, jak se až do konce života budil s nočními můrami, jak se s tím snažil vyrovnat, jak ho omezovala jeho nemoc.
Nic z toho už nelze vzít zpět, ale asi se neměla ptát na něco, o čem její muž za svého života neřekl nikdy ani slůvko, i když vše věděl, ale zároveň měl rád i svou mámu, takovou, jaká byla.

28 komentářů:

  1. byla zvědavá a vrtala jí to hlavou...a z Karla to za celý jeho život nedostala...

    smutný příběh..děkuji, žes ho sem napsala. a mrzí mě, že už nemáš strýčka Karla.

    OdpovědětVymazat
  2. Ja si myslim,ze je dobre,ze dostala ODPOVED.Protoze na cokoliv se me kdo zepta,ji dostane.Modona napsala moc hezky clanek a ja od te doby premyslim,jestli bych se dokazala se svymi detmi rozloucit.A muj Manzel mi rekl:\"Dokazala,protoze jsi statecna a vedela bys,ze my jim nedokazeme pomoci\"
    A tak asi dokazala,protoze vzdy bychom meli myslet na Druhe,Bezbranne a Slabší.

    Poucny a smutny pribeh

    OdpovědětVymazat
  3. dewberry,viděla jsem na Marušce, jak ji to šokovala a jak jí letí hlavou celý život a užasle si říkáká, co bylo, kdyby se tohle nestalo... Bylo mi jí líto, zůstala sama a ještě s takovými myšlenkami.

    Cheo, také jsem si to sama pro sebe řešila, co bych udělala, ale život dětí mám vysoko nadřazený nad svým.

    OdpovědětVymazat
  4. To bych asi nedokazala, ohrozit Bunku smrti jen proto, abych zachranila sebe sama. :(
    Nikdy.
    Mozna se ale smrti malo bojim.

    OdpovědětVymazat
  5. Lauro,muselo to být hodně těžké rozhodování...a nebo taky ne :-((

    OdpovědětVymazat
  6. Samozrejme,ze zivoty deti jsou \"nadrazene\" ,ja to spis myslela ve vyznamu Smutku,Stesku.Ne,ze bych se tim zachranila.

    OdpovědětVymazat
  7. Nemohla mit sveho syna prilis rada, jak by mu to jinak mohla udelat? Takove matky musi byt nejak pokřivené. Bohužel existují u v každé době..

    OdpovědětVymazat
  8. U nás v rodině jsme hrdinové všichni ze služební povinnosti. Prapředek zabil Ludvíka Jagellonského a umožnil tak nástup Habsburků na český trůn. Děd zase podepsal loajalitu k Říši. Na otce nic nevím... zatím. No a já? Hanba mluvit! :-i

    OdpovědětVymazat
  9. no já nevím milé děti, nikdy jsem vpodstatě neslyšela o tom, že by se někdo někoho ptal, jestli půjde do koncentráku nebo ne, prostě kdo dostal příkaz do transportu, tak asi šel, pokud se mu to nepodařilo zaonačit nějak jinak.

    OdpovědětVymazat
  10. Cheo,smutek a stesk je tam veliký...

    Bosorko, měla jsem pocit, že ho neměla moc ráda celý svůj život.

    U nás v rodině byl největším rebelem taťkův děda, který jednou násilně otevřel městské vězení a pustil ven všechny, kteří byli zavřeni při dělnických nepokojích někdy kolem roku 1898. Pak ho za to samozřejmě též zabásli, ale hrdinou už zůstal.
    Nebo taťkův brácha, kerý chtěl v 50.letech unést letadlo a odletět na Západ, ale nepovedlo se, dostal 7 let natvrdo, taťka byl kvůli němu u PTP a když byl jeho bratr puštěný z vězení, musel si ještě odkroutit povinnou vojnu a rok tam hlídal muniční sklad. Není to kouzelné? :-)

    OdpovědětVymazat
  11. Mod,ani já jsem neslyšela, že by se někdy někoho ptal, ale faktem je, že u \"položivských\" dětí se to dalo zaonačit tak, že se árijský rodič zavázal vychovávat do v duchu všeho rasově čistého a takové dítě do transportu pak nemuselo.

    OdpovědětVymazat
  12. Nevím, jestli se to dalo zařídit, ale nějaká cesta snad byla. Nejspíše komínem... ach jo. Zeptala se, protože ta otázka ji nejspíš pronásledovala celý život. Že se dozvěděla pravdu, která byla logická (třeba si opravdu myslela, že zachrání sebe i jeho), protože kdo věděl v té době, co jsou koncentrační tábory a co se tam děje? Němci měli naprosto dokonalou ideologickou mašinérii a ta zahladila všechno. Z koncentráku se dostal v roce 1941 i můj děda, byl propuštěn na Hitlerovy narozeniny a kdyby ne, nebyl bych tady. To je jedna z posledních věcí, co se starému, nemocnému a zlomenému Háchovi podařila s Hitlerem domluvit. Byla jich jen hrstka. Proč o tom mluvím? Protože mi děda vyprávěl, že když přišli domů, nikdo jim nevěřil, že něco takového existuje. Nevěřili ani inspekce Červeného kříže v Terezíně, kde Němci přesně narafičili každý detail, prostě dokonalá Potěmkinova vesnice. V koupelně měli mosazné kohouty, které ale neměly trubky, prostě jen čouhaly ze zdi, aby se udělal dojem, že se mají opravdu výborně. Všichni. A taky do Terezína se jezdilo jako do \"Teresien Bad\". Lázně Terezín. Dokonalá mystifikace, které bychom podlehli i my, protože jsme stejně mediálně zmasírovaní. Proč to říkám? Protože jeho matka opravdu mohla věřit, že jede s ním do lázní... je to hnus...

    OdpovědětVymazat
  13. Co by bylo kdyby... a proč je to co je... - tak takové otázky si od jisté doby nekladu, protože jinak bych už dávno skončil u Chocholouška.

    O některých věcech se těžko mluví. Děda v padesátých letech absolvoval \"ozdravný pobyt\" v Jáchymově. Až do Novotného amnestie. Jak to bylo před tím a potom, co předcházelo zatčení, to všechno znám. Ale co se dělo na uranu, o tom nikdy nemluvil. Říkám si, že takové věci by neměly zapadnout, že bych je měl sepsat, zvlášť, když dědovi je už takřka devadesát. Ale nějak nemám odvahu se zeptat. Nejsem si jist, zda by to vyprávění unesl. A taky, zda bych ho zvládl já...

    P.S. Báro, jsi děsně plodná, dyk to nestíhám ani číst, natož přihodit nějaké životní moudro! ;-)

    OdpovědětVymazat
  14. Vojto,udělej to. Udělej to co nejdřív. Vím o čem mluvím. Já ten příběh slyšel celý jen jednou, když byl se mnnou kamarád, který se věnuje holocaustu, spolupracuje s Yad Vashem a centrem Simona Wiesenthala. Víš, co se stalo? Přestože to tak nevypadalo, selhal diktafon... přestože jsme jej zkoušeli... jména, jména, místa, jména, detaily na zdech... vše je pryč.

    OdpovědětVymazat
  15. Kamio,nedá se soudit, tu dobu jsem nezažila, okolnosti mohly být všelijaké. Jen teta Maruška byla potom o hodně smutnější.
    S Karlem všechny jeho zážitky natočila asi před dvěma lety Česká televize do dlouhého dokumentu, ale on sám o tom nemluvil. \"Lázně Terezín\" jsou strašné!!!

    Vojto, promluv s dědečkem, doku je na světě, tahle svědectví by se ztratit neměla. Zkus to nějak.
    P.S. Plodná ne, jen mám práci, do které se mi nechce... ale stejně to musím udělat :-).

    Kamio, s tím diktafonem je to hrozná smůla. Ale aspoň vy si něco pamatujete.

    OdpovědětVymazat
  16. Bárono právě, okolnosti mohly být různé, a vyprávění příbuzných, no myslím, že každá věc , která se vypráví hodně dlouho a často, se časem mění a mění a mění.
    Hlavně, že ty \"lázně\" přežili!

    OdpovědětVymazat
  17. Mod,tady to bylo trochu jiné, babička u toho přímo byla. Stalo se to a více se o tom nemluvilo. Mně se po vyprávění téhle příhody jen pospojovaly různé útržky z dětství, a zapadlo to přesně do sebe, zejména zášť celé rodiny proti Martě.

    OdpovědětVymazat
  18. Vojto,muj deda byl take na \"ozdravnem pobytu\" v Jachymove. Pridavam se k primluvam o promluveni si o tom s dedeckem. Ja to nestihla a mrzi me to. Dopad z ozareni pak muze s clovekem ve stari najednou zamavat strasne rychle a uz se nestihne nic..

    OdpovědětVymazat
  19. Já vím, já vím, jenže... On o tom, co se přímo tam dělo, nikdy nemluvil, ačkoliv se běžně vzpomínalo na všechno možné. Celkem chápu, že o některých zážitcích se prostě mluvit nedá. Spousta lidí, kteří prodělali koncentráky apod. se pak takhle \"šprajcne\". Nevím, jak bych ho molh \"donutit\" k vyprávění. A taky se trochu bojím, co bych slyšel. :-( Když tyhle zážitky máte zprostředkovaně, třeba z televize či knížek, je to něco jiného, než přímé svědectví někoho blízkého. Není to jednoduché...

    OdpovědětVymazat
  20. Na druhou stranuje dosti pravdepodobne,ze pokud by maly Karel zustal a vyrustal s otcem Janem, jeho cesta zivotem vedla jinudy a tetu Marusku by asi nepotkal./Je tezke v tuto chvili posoudit kudy dopredu jit,aby jsi toho pozdeji nelitoval./

    OdpovědětVymazat
  21. Bosorko,tohle asi platí i u obyčejnějších příběhů. Když nám babičky chtějí vyprávět, nemáme čas a když bychom pak časem rádi poslouchali, není koho.

    Vojto, v tomhle máš pravdu, že já bych to nejhorší asi také v sobě \"zazdila\" a už to nevyvolávala ven. Chápu velmi tvé obavy.

    O životě kolikrát rozhodují ohromné náhody. já bych mohla povídat!!!
    No jo...Maruška...to by měl blbý, ona teta je moc hodná :-)))

    OdpovědětVymazat
  22. 19Vojto, můj děda o tom nemluvil NIKDY. V průběhu vyprávění používal eufemismy (to je velmi typické), nikdy neřekl, \"zastřelili\", \"zabili\". Říkal \"přišel o život\". Taky vyprávěl, jak dovezli v noci několikrát ruské zajatce a \"celou noc byla slyšet střelba\"... je to těžké, ale je potřeba si uvědomit, že v tom vyprávění může být střípek, který může zapadnout do mozaiky a spojit něco, co je rozpojeno. Doporučuju se obrátit třeba do Terezína, tam jsou odborníci an tyhle věci. Nekolikrát jsme museli vyprávění přerušit, děda se rozplakal. Bylo mi hrozně, ale třeba se mu strašně ulevilo, když to řekl... možná jsme mu paradoxně tím pomohli...

    OdpovědětVymazat
  23. Ten život byl hrozně krutýa nám už teď vůbec nepřijde to soudit a posuzovat. Jenom si vzpomeňte na fim ( knihu) Sophiina volba, a vůbce nebudete domýšlet proč někdo udělal to a někdo jinak. Nikdo z nás neví, jak by se v té dané chvíli zachoval. Snad jenom nedopustit, aby se situace zase někdy podobně opakovala.!!

    OdpovědětVymazat
  24. Možná pro staré lidi, po takové době, je už pozdě o něčem mluvit. Můj táta o tom mluvit dokázal, i o večeři o které si myslel, že je poslední, pprotože po roce dostal místo řepy a chleba, kuře, ale to bylo proto, že za dveřma už stáli Američani:-) Jenže on o tom mluvil hned a nedusil to roky v sobě, myslím,že nejlepší lék na špatné věci je, dostat je ze sebe a ne je do sebe zavřít.

    OdpovědětVymazat
  25. Kamio,tohle chápu, ani jsem nemusela být v koncentráku, abych dobře věděla, že některých věcech nemohu mluvit, protože mě psychicky vždycky srazí na kolena.
    Ale jednou je možná potřeba se z toho vypovídat a je dobře, že to tak dopadlo.

    Elizo, jediný možný názor - aby se situace neopakovala!!! Ano!

    Mod, psychologové to říkají, asi mají pravdu, ale všechno chce svůj čas a to má každyý jinak. Pro někoho může být \"hned\" za deset let, až si to v sobě nějak zpracuje.

    OdpovědětVymazat
  26. Hm, Báro, tak to je těžké čtení... Ještě, že jsem tu zabrousila po ránu a ne večer...
    Nakonec to rozlouskla Eliza, kéž by se to neopakovalo... A přitom před pár lety na Balkáně to taky bylo děsné... TO je noční můra, co všechno jsou lidi schopni udělat... TO prostě nechápu, nepochopím!

    OdpovědětVymazat
  27. Nomi,kéž by si z toho alespoň lidé vzali vždy poučení...

    OdpovědětVymazat