Kdo je hrdina a kdo je zbabělec?

Kdo může říci, jak se zachová, když mu jde o život?

Kromě všeho hrozného, je válka i časem, kdy se lidé, pod tlakem událostí, mnohdy zcela nedobrovolně, stávají hrdiny nebo zrádci.
Mod napsala moc hezký článek a vyvolala mi tím vzpomínku na jinou událost, která stojí na opačném spektru, všeho toho hrozného, co se dělo za války kolem židovských dětí.

Je to asi tři týdny, co jsme byli na pohřbu našeho strýce Karla, posledního příbuzného z mamčiny strany.
Strýčka jsme měli moc rádi, já jsem k němu obzvlášť tíhla, spojoval nás stejný koníček a on byl báječný, jak mi dokázal vždy ve všem poradit a není to hloupá fráze, když řeknu, že mi byl velkým příkladem.
Jakýkoliv pohřeb není z emočního hlediska nic, co by člověk vyhledával, pokud nemusí a ani tenhle nebyl výjimkou. Všechno jsme to za velikých slz přestáli a když už jsme pak seděli v restauraci, jídlo snězeno, pití dopito, obrátila se čerstvá vdova na naši mamku s nečekanou otázkou ze strýcovy minulosti.
A to neměla dělat, protože dozvědět se po mnoha letech pravdu, už jen zbytečně bolí a člověk nemůže nic změnit.

Psal se rok 1936.
Mladý Jan (bratr mé babičky) a Marta se právě vzali a za rok se jim narodilo miminko, malý Karlíček. Radost byla veliká, byl to po mnoha děvčatech zase jednou Syn a na to se v některých rodinách hodně dbalo, mít následovníka po meči. 
Jenže Jan i Marta pocházeli z hodně odlišného prostředí a to začalo v mladém manželství dělat problémy.
Do toho přišla válka a Marta byla Židovka. Nejprve se mluvilo potichu po rodině o rozvodu jen na oko, aby maličký Karlík nemusel do koncentráku, když měl napůl árijský původ, ale Marta se chovala tak, že nakonec z toho byl rozvod doopravdy. Hned vzápětí přišel rozkaz k transportu do koncentračního tábora pro Martu a její matku a obě se sobecky a chladnokrevně rozhodly, že vezmou malého Karlíčka sebou, že když budou mít dítě, tak se jim nemůže nic stát a mohly by přežít.
Přes velmi silný odpor tatínka Jana a celé jeho rodiny nakonec přece jen Marta s malým chlapečkem odjíždí do Terezína. Martiné matce tenhle krutý čin nepomohl, umírá v jiném táboře během prvního roku.
Marta s Karlíčkem strávila v Terezíně zoufalých 5 let. Co to znamená pro dítě být od tří do sedmi let v koncentračním táboře, si dnes snad ani neumíme představit, vždycky mám oči plné slz, když si na jeho místě promítnu třeba svého malého Destruktorka.
Bohužel tahle hrůza pro něj nezůstala bez následků. Přežil, ale celý život měl veliké zdravotní problémy.
Po válce se Marta znovu vdala, měla dalšího syna, ale to už není pro příběh důležité.
I Jan se znovu oženil, s druhou ženou měl jednu dceru, kterou však nikdy neviděl, protože hned po svatbě byl zatčen a uvězněn pro neschvalování nastupujícího komunistického režimu a posléze zemřel ve vězení při práci v uranovém dole.

Když bylo Karlíkovi 15 let, odešel z domu do učení do Tesly a bydlel u mé babičky, svojí tety. Babička měla v té době jednu dceru, moji maminku a protože byli s mamkou stejný ročník, hodně si spolu rozumněli.
Jejich kroky se rozešly až po mnoha letech, kdy se Karel od babičky odstěhoval, našel si dívku Marušku a s tou se oženil. Mamka s Karlem k sobě měli celý život hodně blízko, spíše jako bratr se sestrou, než jako bratranec se sestřenicí.

...

Tady udělám střih a vrátím se zpět do restaurace, kdy se vdova Maruška zeptala mojí mamky, proč Karlův otec Jan dovolil, aby šel malý Karel do koncentráku a nic neudělal pro to, aby tam to malé dítě nemuselo jít.
Mamka z té otázky zůstala úplně v šoku, netušila, že v téhle rodině znají jen pokroucenou verzi babičky Marty, a začala Marušce povídat ten starý příběh, tak jak se odehrál ve skutečnosti.
Že Karel do koncentráku vůbec nemusel, ale že si ho tam jeho matka vzala schválně, aby zachránila sama sebe.

Dnes po letech nelze nikoho soudit, všichni, koho se to týkalo, už nejsou na světě, ale Maruška z toho byla hodně zoufalá, když si představila, jak její muž bojoval celý svůj život s vážnými zdravotními problémy, které by nebyly, kdyby...

Jak moc ovlivňovalo jejich společný život Karlovo zoufalé dětství, jak se až do konce života budil s nočními můrami, jak se s tím snažil vyrovnat, jak ho omezovala jeho nemoc.
Nic z toho už nelze vzít zpět, ale asi se neměla ptát na něco, o čem její muž za svého života neřekl nikdy ani slůvko, i když vše věděl, ale zároveň měl rád i svou mámu, takovou, jaká byla.