Změna je život

...

To mi tak v pátek zazvonila pevná a prý:
"Dobrý den, tady společnost Telefónica outú, mluvím s paní Bárou Obecnou?"
A já že u telefonu a co by si přáli, když já nic nechci.
Jestli prý mám chvilku času.
No nemám, ale když to vezmeme bleskem, tak snad ano.
A chlapec začal.
Mazání medu kolem huby jsem mu zatrhla hned na počátku, tak to jsme přeskočili a pak začal o tom, že nabízí připojení k internetu za cenu takovou, že když dnes sečtu paušál za pevnou a připojení u obecního mrtvonetu, tak bych ušetřila 2 stovky měsíčně a získala fůru minut zdarma na proklábosení a patrně i vyšší přenosovou rychlost.
Není to závratná suma, ale na druhou stranu, mohou to být třeba dvě kabelky, tak jsem nechala dobrého člověka hovořit.
Ne tak ovšem Destruktor.
Jako kdyby šestým smyslem pochopil, že se musím věnovat chvíli někomu jinému, tak začal řádit ve velkém, abych to neměla tak jednoduché.
Ve sluchátku jsem vnímala, že na mě chlapec chrlí nějaká čísla, jakože ceny všeho možného volání za minutu a jejich výhody, což jsem moc nemohla sledovat, děťáko lezlo na okno.
V jedné ruce sluchátko, druhá ruka zajišťovala záchranu před pádem z parapetu do květinového stolku.
Chlapec mi snaživě uváděl jakési rychlosti něčeho za sekundu, ale ani to jsem nemohla vnímat, Destruktor za vražedného křiku slezl z okna a vrhl se na židli, aby dosáhl na linku. Než mi došlo, na co všechno dosáhne, byly dvě sklenice z linky na zemi.
Ten řinkot museli slyšet na zákaznické lince snad všichni oprátoři, jen tomu mému to nevadilo.
"Haló, jste tam?"
"Jo, jsem tady, ale stojím ve skle, moje dítě stojí ve skle, mohl byste mi zavolat asi za deset minut?"
"Už jsme skoro hotovi, jen mi potvrďte svoji dodací adresu na zaslání modemu ADSL."
"Ale já modem mám, ten váš nechci."
A nastalo 5 minut porovnáváni technických parametrů jejich a mojí krabičky.
Stále ve střepech, v jedné ruce sluchátko, v druhé ruce kopající ječící Destruktor.
Chlapec mi jako volovi začal vysvětlovat základní technické věci, RJ konektorem počínaje, což jsem mu musela už vážně zatrhnout výkřikem, ať to fakt zkrátí, že to chápu, že mám elektronické vzdělání, že se vším souhlasím, jen ať už to, proboha, ukončíme, že jsem v koncích, bo dítě se mi vykroutilo a uteklo zpět ke střepům.
"Tak ještě vaše referenční číslo a máme to hotové", děl chlapec nevzrušen.
"MOMENT!!!" zařvala jsem já, když mrňous nepochopitelným způsobem najednou odšrouboval uzávěr od pětilitrového kanystříku se sirupem a jal se ho lít psovi do dvoudecové misky.
Operátor ukázněně čekal v odloženém sluchátku na stole, než skočím a zabráním pohromě, která mohla nastat.
Bafla jsem Destruktora a šla s ním do postýlky, která přes den dobře slouží jako klec v krizových situacích.
To už ovšem pacholek zná, tak ví, že musí začít ještě víc řvát, úplně jak to nejvíc jde, abych si byla vědoma násilí, kterého se na něm vědomě dopouštím.
Beru si sluchátko, ze šanonu vytahuji poslední fakturu a čtu referenční číslo.
"Prosím? Nerozumím vám."
Tak ještě jednou.
"Neslyšel jsem, pláče vám tam dítě."
Musela jsem se začít smát, to se nedalo. Doufám, že náš hovor byl nejen monitorován, ale i nahráván a klidně ho Telefónica outú může prodat do silvestrovského pořadu jakémukoliv rádiu.
"Vy vážně slyšíte, že mi tu řve dítě?" hýkám smíchy, protože nevím, co asi poslouchal tu půlhodinu před tím.
"Mohla byste mi to referenční číslo, prosím, zopakovat?" neztrácel chudák profesionalitu. 
Uklidnila jsem se, zopakovala mu to zatracené číslo, on se mi omluvil a poděkoval mi za můj čas a mám očekávat instalační balíček v následujících dnech.
Tak obecní mrtvonete, sbohem, převálcovala tě nečekaně konkurence, ale byla to fuška.