Tohle by se chlapovi stát nemohlo,

ale po zralé úvaze nelituji, že jím nejsem.

Ráda nosím k sukni klasické punčochy.
Ne pořád a všude, ale jsou situace, které tenhle kousek nevšední garderóby téměř vyžadují. A teď nemám na mysli nějaké rande a následné příjemné překvapení (nebo těžký úlek) onoho muže, ale myslím i situace, kdy se chci z nějakého důvodu cítit hezky žensky jen tak pro sebe.
Jsa v náladě povznesené a lehce rozbroukané, ráno jsem si dala rychlou sprchu a po ní jako obvykle natřít tělovým mlékem, učesat, trochu pomalovat obličej, obléknout se a hurá po úřadech a do obchodu. Asi pod vlivem nočního svitu Měsíce a následného pošimrání paprsky zubatého sluníčka, měla jsem nepochopitelnou potřebu mimořádně se vyfintit a k tomu punčochy patří, to je jasné. Kupuji si takové ty samodržky se dvěma silikonovými lepícími pásečky v krajce horního lemu, které svou adhezivní vlastnost neztrácejí ani po několikerém vyprání a je na ně spoleh.

Všechny pochůzky jsem zvládla docela dobře, Destruktor byl hodňoučký až neobvykle, však mu to také od paní servírky na bowlingu, kam jsme zašli na kamarádské kafe, vyneslo kindrvajíčko.
Tak teď už jen větší nákup a domů.

A v obchodě se to stalo.

Je to nepopsatelný pocit. Na jedné noze to malinko zalechtá a trošku povolí. Pak něco jemně popojede níž, jako kdyby mě to zezadu pohladilo a pak mi docvaklo, že je zle.
Samodržka podlehla gravitaci a roluje se dolů.
Podvědomí mi přirazilo okamžitě obě nohy k sobě, aby pravá podržela levou, ale co dál? 
Je mi z toho až špatně, jak to tady dám do pořádku, když je kolem tolik lidí a nikde žádná záchrana v podobě toalet, pusté chodby nebo alespoň hlubšího výklenku.
Dokud se to divadlo odehrává pod sukní, vím to jen já.
Ale jen já také vím, že to bude pokračovat a nedá se to nijak zastavit bez toho, abych něco zásadního nepodnikla.
Stojím zkamenělá jako socha, vím, že se nemůžu pohnout nebo se to sroluje níž ke kolenu do zóny "kde už je to PROBOHA vidět" a pak to rovnou spadne ke kotníku, ale to už neuvidím, to už budu mrtvá ostudou.
Tohle vše se mi honí hlavou, jsem naprosto zoufalá, jakmile vykročím, katastrofa nastane.
Snažím se, aby se můj konsternovaný stav neodrážel v obličeji, ale nevím, zda se daří, horečně přemýšlím, co dělat.
Kdyby v tomhle blbém obchodě byly alespoň zkušební kabinky! Do toho už se malému nelíbí, že stojíme, staví se ve vozíku a chce rohlík. Jenže k rohlíkům je neskutečně dlouhých dvacet metrů širokou uličkou plnou lidí!
A tak pomalu, pomaloučku, jednu nohu sumem dopředu jen kousek, aby druhá noha neztratila kontakt s neposlušnou punčochou, a druhou nohu "doposunout" k té první, asi jako tříleté dítě poprvé na bruslích. Jde to pomalu a musím dělat, že se zájmem sleduji nevímco v regále, aby bylo jasné, že tak pomalu jdu jen z důvodu velikého zaujetí bezvaječnými nudlemi.

Sunu se k těm rohlíkům, ale punčocha se sune také, jenže dolů. Cítím, že ještě tak 5 cm  a jsme u lemu sukně. Je mi hrozně, nenápadně se ohnu a bleskurychlým pohybem se snažím postrčit tu svini svinutou trochu nahoru. Nepatrně jsem si pomohla, cítím, že příštích pět, šest, kroksunkroků by mohlo vyjít. Mířím od rohlíků do uličky drahých vín, tady moc lidí nebývá a na kamery kašlu, to bych se musela zbláznit rovnou.
Nechápu, jak se to stalo, ale pak mi dochází, že časová prodleva mezi pleťovým mlékem a oblečením byla natolik krátká, že silikonové proužky se na mastnou pokožku nepřicucly, jak měly. 
Ach, moje spása, narovnané přepravky mi na chvíli vytvoří trochu soukromí, nepotřebuji nic jiného, než aby do uličky tak dvacet vteřin nikdo nepřišel.
Daří se, roluji punčochu nahoru a veeelmi pomalu a ooopatrně přesunuji se k pokladně.
Platím dva rohlíky a pryč.
A odpoledne?
Natáhnu si rifle a jedu nakoupit!