Už to spolu hrneme

16 měsíců

SLEVA PLAZEM hlásal nápis na výloze a já musela chvíli přemýšlet, zda je to zverimex nebo elektro.
S akcemi všeho druhu se roztrhl pytel a někdy je něco cenově tak výhodné, že je mi až líto, že to vůbec nechci. Třeba dva Nutrilony a k nim zdarma krabice instantní kaše. Co s tou kaší mám dělat, když ji nikdo nechce jíst? Už mám doma tři a ani Kimba si k ní nepřičuchne.
Zato jsme museli se Štěpánkem koupit pitomé kulaté předražené sýry Mini Babybel, protože k nim byl nafukovací balónek a mrňous spustil takový řev, že ho chce, že nebyla jiná možnost, než vysolit 30 Kč a zatnout zuby. Šťastné dítě pak mydlilo balónkem na tyčce do všeho, co jsme potkali a bylo by to i v pohodě, kdyby přestal před pokladnami.
Jenže ho to velmi bavilo a nechápal, že úzký prostor pokladen není nakloněn jeho rejdům. Balónek jsem mu tedy odňala a protože potřeboval jinou zábavu, jak se nudil na vozíku, padla mu do oka klávesnice paní pokladní. Stačilo vztáhnout všudybylskou ručičku, jeden pohyb maličkých prstíků a zablokoval celou pokladnu. Jak se mu to podařilo, netuším, ale že tu pokladní málem odváželi nohama napřed, to nemělo chybu. Už dlouho tu na stránkách nefigurovaly pytle sraček, tentokrát létaly z očí paní pokladní na všechno okolo, na nás nejvíce. To ještě netušila, že až budu chtít zaplatit, nenajdu kartu a bude mi muset půlku nákupu vystornovat, neb na hotovosti jsem měla jen tisícovku. To s tou chybějící kartou jsem nechápala, ale ve frontě, s kupou lidí v zádech nešlo vysypávat bezednou kabelku a hledat.
Poprvé v životě jsem byla u pokladny já, ten hajzl, co všechny zdržuje. Vždycky jsem za takovými jen stála, tak teď jsem si zkusila, jaké to je, být v hlavní roli. Nic moc, jednou mi to stačilo a do Hypernohy pojedeme asi až za hodně  dlouho.
Ono je to těžké, když je teď tak hnusně. Kam s tím mrňousem jít? Koukala jsem, že to tak dělají všichni. Dopoledne je v každém nákupáku víc kočárků než nákupních vozíků. Když už nám prohnilý kapitalismus tahle nákupní centra nadělil, proč je trochu nevyužít, že? Já u toho sice dost trpím, má peněženka též, ale nějak tu zimu přežít musíme.
I když, teď se nám začalo blýskat na lepší časy, otevřeli nám tady před měsícem nové fitko, kde jsou programy i pro maminky s dětmi a nebo cvičení u kterých jsou děti hlídané. Koncem týdne, jak bude víc času, to půjdu vysondovat, pokud to tam bude sympatické, ráda se jim upíšu.
Ovšem zpět k té kartě, to by byl průšvih, kdybych ji ztratila. Ne, snad, že bych na ní měla permanentním fixem napsaný PIN, ale i tak se s ní dá platit různě, některé pokladny PIN nechtějí a můj trapný podpisový klikyhák napodobí i prvňák.
Přilítla jsem domů a moje první bylo nahodit internet a podívat se na výpis z účtu, kde jsem s kartou platila naposledy. Kdyby to bylo u benzínky, šla bych prohledat přihrádky v autě, ale tohle bylo ve městě v centru, takže karta musí v kabelce být!
Nebyla.
Proč by také měla být, když mi Destruktor v jedné nestřežené chvíli vzal z kabelky dokladovku a barevné kartičky se mu moc líbily, některé až tak, že si je odnesl do své schovky pod sofa v kuchyni. Ale to jsem zjistila až večer, při vytírání podlahy.
Celkově je teď přemisťování věcí jeho nejmilejší činnost. Když začal lézt, chyběly mi alespoň 4 ruce navíc. Teď, co všechno tahá, kam nemá, by se mi k tomu ještě hodily oči okolo celé hlavy.
Postřehnu, že jeho čepice je krásně urovnaná do psí misky, ale uteče mi, že klíče od domu jsou vhozeny v komoře do kropáčku. Pokud je najdu, když jdu zalévat květiny, je to ta lepší varianta. Horší je, když spěchám z domu a nemám potuchy, kde by mohly být. Když už jsme u toho spěchání z domu, proč v tom největším fofru mám v předsíni jen jednu botu? No protože druhá je v obýváku pod stolkem, to je přece jasné.
A zatímco jsem jednou takhle šílela a hledala tu botu, rozmetalo mi to nevinné dítě obsah kabelky po verandě. Botu jsem našla, kabelku dala do původního stavu a vzpomněla si na jednu větu v příručce pro novopečené rodiče:"Dítětem nikdy netřeseme!"
Před rokem mi to přišlo nesmírně směšné, proč tam takovou větu píšou.
Naštěstí nejsem žádný nervas a dětmi netřesu, ani kdybych to nečetla v příručce, ale zato chudáka malého občas pěkně matu.
Jak je možné, že jednou vezmu sprej a stříknu mu na dlaň trošku bílé pěny, která se pak dá pomalu lízat a je moc dobrá a podruhé si podobnou pěnu nastříkám na dlaň já a plácám si ji na hlavu? Těžko vysvětlit tomu malinkému mozečku, že jednou je to šlehačka a podruhé tužidlo.
Nebo ta záhada s hnědými kuličkami. Jednou je dáváme psovi a chudáčkovi Štěpánkovi nedovolíme ani aby ochutnal, i když přece musíme vidět, jak velikou chuť na ně má a jindy si zrovna skoro takové kuličky sypeme do jogurtu a klidně je všichni jíme. Proč jednou jo a jednou ne?
On  na to postupně přijde. Tak jako na to, že se nemusí bát sednout na nočník holým zadečkem a že záchod není nádoba na schovávání brambor a jablek.

$$OBR377926$$