První sníh.

Hledám neznámého traktoristu

Páteční večer.

Alex mi pomáhá v baru, bylo to tentokrát potřeba. Dala přednost povinnosti, před možností strávit společný večer s V2, který to nesl opravdu nelibě, jak jsem nechtíc vyslechla jeho zvýšený hlas, když mu to Alex volala.
Abych to nějak urovnala, navrhla jsem, ať mě v noci po práci hodí Alex domů a jede dál za miláčkem, auto budu potřebovat až v sobotu dopoledne a to už bude zpátky.
Domluveno, uděláno.
Vystupuji před domem do ohavné sněhové vánice a loučím se klasickou větou:"A jeď opatrně, jestli mi něco uděláš s autem, urvu ti hlavu."
"To já dobře vím," kývla Alex a odklouzala do tmy.
Z naší vesničky střediskové se všude jede po rovině, ale pouze k miláčkovi je to do prudkého kopce, na pár kilometrech je zde velké převýšení, v zimě prekérní úsek IV. třídy, kam jezdí silničáři, jen když se spletou.
Vím, že je Alex dobrá řidička, strach nemám, ale jisté rituálky musí býti dodrženy, ten s "urvanou hlavou" nám  bezchybně funguje již 4 roky.
V noci dělá počasí pěkné veletoče. Do rána stihlo ještě hodinu pršet a zamrznout, jako chuťovka nad ránem znovu sněží.

Sobotní ráno.

Kolem půl osmé se s mrňousem hrabeme z postele, je volno, kam spěchat. Nečekaně zvoní telefon.
"Mami, neznáš někoho s traktorem? Já jsem sklouzla do příkopu," probouzí mě plačtivě roztřesený dceřin hlas.
"Kde stojíš?" ptám se a v duchu už přemýšlím, komu zavolat. Sakra, proč mám telefon plný čísel na právníky a ředitele a ani jedno na traktoristu?!
Zkouším předsedu našeho JZD, ten mi nasype pár čísel, z postele ať si je prý vytáhnu sama.
Mám sto chutí tam tu nezdárnici nechat stát, ale to je jen na zlomek sekundy, vím dobře, jak je ze včerejší práce v baru lehce oblečená a jak musí být vyděšená.
Kupodivu úspěšný je hned druhý telefonát, mám jen nachystat tažné lano a za čtvrt hodiny stepovat před domem.
Až je vše domluveno, volá Alex, že jel kolem traktor a už ji vytahuje. Ruším tedy svoji záchrannou misi a nezbývá mi, než čekat. Ani jsem neměla odvahu se zeptat, jak vypadá auto, můj hlavní pracovní pomocník, však to za chvíli dozajista uvidím, nemá cenu teď dělat dusno.

A co se vlastně stalo? To ať si řekne Alex sama:

Ještě v posteli slyším, jak mi V2 říká:"Venku je bílo."
Super, pomyslím si a pomalu vstávám. Oblékám si včerejší minimalistické oblečení, tenké černé kalhoty, krajkový topík, lehké sako a krátký kabátek. Hlavou mi běží, jak asi půjdu k autu v těch jehlových lodičkách s volnou špičkou, ale nějak to snad zvládnu. V2 mi ometá sníh z auta a já vidím, že na silnici je pěkná klouzačka. Ještě ve vesnici předjíždím traktor, tam to ještě jde, dál už bych se za ním musela táhnout celou cestu. Na dvojku se snažím sjet kopec u hřbitova, jak příhodné, a teď riskantní jízda do kopce. Doufám, že ho vyjedu, jakmile bych zpomalila, už bych se nerozjela. Jsem nahoře, HURÁ!!! Mám trochu problém zastavit na křižovatce, kde mám dávat přednost, ale naštěstí nic nejede. Nejhorší je za mnou, teď už jen 3 km sjezd, dvě nepříjemné vracečky a jsem doma.
Silnice se prudce horší. Tady ji nechrání les, jako nahoře, sníh letí vodorovně přímo na přední sklo, nic lepšího mě nemohlo potkat.
První nebezpečná zatáčka na dohled, brzdím z třicítky na polovinu, ale auto nereaguje a jede nezvladatelně doprava. Vytáčím volant naplno doleva, nic se neděje, auto jede přímo do příkopu. Ať brzdím nebo nebrzdím, auto jede čím dál rychleji směrem, kterým nechci a jako saně se blíží do příkopu, končícího prudkým dvoumetrovým srázem do pole. Na co jsou ty zimní gumy?!
Už jsem jen  bezmocný divák, brzdím...nic...nic... auto neposlouchá. Zajíždí do příkopu hlouběji a hlouběji. Stop a stojím. Kolem mě je najednou divné ticho, auto se nahýbá ze srázu, sedím šikmo a bojím se pohnout, nevím, zda se v následující minutě nepřekulím na střechu.
Najednou se otevřou dveře a tam můj kamarád.
"Jsi v pohodě?" ptá se.
"Co mám dělat?" pípnu.
"Vystoupit?" zeptá se s ironickým úsměvem, aby mě rozesmál, když viděl, jak jsem zděšená a bledá.
"A jak, bojím se i dýchat."
Nabídl mi ruku, já se jednou nohou zapřela v autě, druhou zasekla do sněhu a jsem venku.
Teď teprve vidím, v jak krkolomné pozici auto visí, až se mi udělalo špatně.
"Jste v pořádku?" ptá se druhý řidič, který jel jako třetí a celou moji snahu, jak zůstat na silnici, sledoval.
"Máte štěští, že jste se nepřevrátila, kdybyste nenatočila takhle ty kola, tak stačilo 10 cm a byla jste dole."
Nejsem schopná na to něco odpovědět, jsem v šoku, cítím, jak na mě sněží a já koukám na zadní nápravu. Pravé kolo je metr ve vzduchu, předek nepoškozen, za autem brzdná dráha.
Co teď? Volám mamce, ať zkusí sehnat někoho s traktorem. Kolem projíždí auta a já jen trnu hrůzou, aby to některému také neujelo a nepošťouchl mě ze srázu dolů. Stačilo by málo.
Někdo nabízí též pomoc, ale kamarád je posílá s rozkošným úsměvem dál a já s vyděšeným výrazem, zasněženou hlavou a zmrzlýma nohama jen děkuji za nabídky.
Na kopci se objevil traktor, ten, co jsem ho hned na začátku cesty předjížděla.
Má spása!
Pan traktorista hned ochotně vyskočil a s kamarádem se domlouvali, jak nejlépe auto vytáhnout, aby se ještě dodatečně nic nepoškodilo.
Pak poodjel vypřáhnout vlečku plnou dřeva, vrátil se a podal nám konec ocelového lanka od navijáku.
Mám vůbec tažné lano? Než jsem obavu vyslovila nahlas, kamarádovo lano už bylo nachystáno.
"Jen aby se nám to auto nepřevrátilo," mudroval traktorista a mně se zase udělalo mdlo.
"Neboj," všiml si kamarád mého úleku a lehce mě pohladil po zádech.
Stále fučí ledový vichr a hustě sněží.
Traktor zabral, auto sebou zaškubalo a bylo na silnici.
Ozvala se hrozná rána.
To mi spadl kámen ze srdce.
Neznámému zachránci jsem moc poděkovala a známého zachránce pozvu v hospodě. Co si řekne, má to mít (samozřejmě pití).
Sedla jsem znovu do auta, zmrzlé nohy jsem skoro necítila, ale snažila jsem se rozjet opravdu opatrně a při tom jsem málem skončila v příkopu na levé straně. Opodál stojící moji zachránci jistě otevřeným okýnkem slyšeli zoufalý výkřik:"Tam nééé!!!"
Taktak jsem to vybrala a na dvojku opatrně sjížděla dolů.
Ještě teď trčí tráva z podvozku a já už dobře vím, jaké je to "brzdit očima".

Tolik Alex.

Nic se vlastně nestalo, dcera má hlavu stále na svém místě, doma jsme se chvilku, celé roztřepané, objímaly a ňuňaly a pořádná snídaně bylo to pravé, co nás zase dalo dohromady.

P.S.
Odpoledne jsem pak vezla Alex na vlak a tak moc jsem dávala pozor, zda na křižovatce nejde něco zprava, až mě málem sestřelila dodávka zleva.
"Naše auto dnes nemá dobrý den," komentovala Alex lakonicky, aniž by se stihla leknout.
Naštěstí obě dosud kupodivu žijeme.