Jak si pejsek a kočička koupili garáž

S bohémskými rodiči si člověk užije tolik srandy, že buď je musí milovat, nebo zabít.

Je to asi dva roky, co mě jeden známý kontaktoval, že staví u sídliště areál garáží a zda nevím o někom, kdo by měl zájem koupit svému autu střechu nad hlavou.
No jistě! Nabídnu to rodičům, při zaplacení v hotovosti ještě před zkoulaudováním je tam sleva nějakých 40 tisíc, no proč ne, i kdyby to měli časem prodat, mohou na tom jen vydělat.
Taťkovi se to zalíbilo, je to 3 minuty od jejich domu, rok předtím si koupil nové auto, tak proč ho nechávat chřadnout před panelákem.
Domluva byla rychlá a jasná, do tří měsíců měl taťka v ruce klíče od své garáže a dálkové ovládání od vjezdové brány do areálu.
Když tam poprvé přijel, vše ještě vonělo novotou. Fasádníci dodělávali omítky, leč povedlo se jim tvrdou cementovou směskou naplnit i kolejničky od výklopných vrat a ta následně nešla téměř otevřít.
No, koho asi taťka volal na pomoc, že? Já prý znám ty lidi, co to montovali, tak ať je dovezu a musí to dát do pořádku.
Naložila jsem tedy inženýra z montážní firmy do auta a jeli jsme na místo činu. V té chvíli jsem ještě nic nevěděli o zasviněných kolejničkách, takže pan inženýr půl hodiny cloumal klikou, až se mu podařilo otevřít vrata na rozměr, že mohl vlézt dovnitř a tam našel příčinu.
Bohužel, inženýrský kufřík není montážní brašna, tak mi odborně prohrábl nářadí v mém autě, vybral si širší šroubovák, mně přidělil takový užší a pak jsme tam dvě hodiny v hrozné zimě bušili do betonových hrudek, abychom vratům zabezpečili hladký chod.
Akce se povedla, já vrátila taťkovi klíče a pustila celou jeho garáž z hlavy.
Asi tak po roce jsem si uvědomila, že vždy, když k našim jdeme na návštěvu, auto stojí před domem, nijak jsem to ale neřešila, je to jeho věc.
Někdy letos na jaře na tohle téma náhodně přišla řeč a taťka pravil, že tam auto nedává, protože tu garáž nemůže odemknout.
To mě tedy dojal!
Ale do zimy by to prý měl rád v pořádku, pak si tam to auto bude dávat.
Na tuhle jeho větu jsem si vzpomněla minulý týden a zeptala se ho, jak se věci mají.
Taťka se nečekaně zachoval jako muž činu, sedli jsme do auta a jeli rovnou k té neposlušné garáži.
No, jak by to mohlo jít odemknout, když se o to snaží klíčem, který k tomuhle zámku v životě nepatřil a ani po žádném znásilnění patřit nebude!
Druhá cesta domů, tam vzal VŠECHNY klíče, které se mu za celý život nahromadily, bylo jich dvě velké hrsti, a jeli jsme zpět.
Musím podotknout, že to bylo k večeru, všude tma a jemně poprchávalo. Natočila jsem své auto tak, aby nám na tu kasařskou činnost posvítilo a jali se zkoušet klíček po klíčku.
Opravdu nekecám když řeknu, že teprve předposlední klíč byl ten správný.
K dalšímu vývoji situace už ale nemám co dodat.
On vlastně klíč nebyl zapotřebí, neboť po náhodném pootočení klikou se vrata bezhlučně otevřela....garáž celé dva roky nebyla vůbec zamčená!!!

Až mě překvapilo, že jsme tam nenašli nějaký vigvam z kartonů a starých matrací a vyrušený bezdomovec po nás nemrsknul flaškou, proč mu lezeme do jeho bejváku.

"To až řeknu mamce, to se teda nasmějeme," byla první slova taťky, když pochopil, co se děje a proč koukám jako vyoraná myš.
A po cestě somů slíbil, že letos v zimě si tam auto schovávat určitě bude.
To nás asi čekají vyhlídky, už se vidím, jak mu rozmrazujeme  vrata, jejichž spodní část je pevně přimrzlá k zemi...