Motto:

Cesta do pekla je vroubena dobrými úmysly

neděle 2. září 2007

Jó, doktoři?

Ono se to stejně všechno léčí samo.

Náš pan doktor je opravdový sypmaťák, chytrý, veselý a je nesmírně příjemné s ním strávit pár chvil. Pokud se ovšem nejedná o nějakou nemoc. To je pak lepší jít ke kostelníkovi.
 
Navštívila jsem ho ve svém životě třikrát.
Poprvé, když jsem si donesla domů v zažívacím traktu salmonelózu z výletní klobásy a šest neděl jsem potom nemusela do práce a kromě prvních třech dní mi nic nebylo. To jsem mu byla vděčná, protože jsem si v takto nečekaně získaném čase udělala nějaké profesní zkoušky, které se mi hodí dodnes.

Podruhé už to bylo horší. Ono mi v podstatě nic nebylo, ale nechápala jsem, co se děje. Doktor evidentně také ne. Šlo o to, že mě najednou začal svědit někde kousek kůže, já se poškrábala a to byl problém, protože okamžitě byla kůže pryč a zůstalo odhalené místečko o velikosti čočky, které začalo hnisat. Objevil se mi vždy jeden takový exemplář a až se zahojil, objevil se jinde. Někdy na ruce, někdy na noze.
Doktor na to koukal a dal mi antibiotika. Jenže stav se neměnil a já mezitím zkoušela různé prací prášky, sledovala co jím a piju.
Takhle to trvalo půl roku a jak to přišlo, tak to odešlo. Najednou se ti paskřivci přestaly dělat a oba jsme z toho měli radost, kterou dal pan doktor najevo nesmrtelnou větou:

"Víte, já si stejně myslím, že to byly AKTA X."

A byla jsem vyléčená.

Potřetí jsem byla v zázračné ordinaci asi před měsícem. (Razítko do těhotenské průkazky nepočítám.) Měsíc před porodem mi vždy večer otékaly nohy. Jenže to je normální, pamatuji si na to i u Alex a letošní tropická vedra k tomu jen přispívala. Večer otekly, přes noc splaskly. Jenže po porodu otekly a už tak zůstaly. Ať jem dělala, co jsem chtěla, nohy byly pořád stejné a ohavné otoky se ani nehnuly. Nezbývalo, než navštívit drahého lékaře. Vzal mi krev do několika zkumavek, změřil mi tlak a prohmátl místa, kdy jsem mívala před časem kotníky.
"Uvidíme," pravil a pozval si mě za dva dny, až mu přijdou výsledky rozborů z mé pracně vydobyté krve, která vždycky do těch zkumavek neochotně kape v konzistenci kečupu. (Jó, budu víc pít.)  
Za ony dva dny se podíval na vyjetiny z počítačů příslušných pracovišť a zhluboka se zamyslel.
"Máte všechno v normě," pokrčil rameny. "Jen draslíku máte víc, nejedla jste meruňky?"
To mě rozesmál. "A kdo je letos nejedl?" zeptala jsem se o on se s pochopením usmál.
"Na odvodnění vám nic dát nemůžu, když kojíte, tak zkuste jednu tabletu hořčíku denně," řekl a napsal mi recept.
"A stavte se za dva měsíce, to jsem sám zvědav..." řekl, když mě vyprovázel ze dveří.

Nevím, jestli pomohly tablety hořčíku, spousta nachozených kilometrů za kočárem a se psem nebo moje víra, že vše se v dobré obrátí a ty cizí nohy zmizí, ale před dvěma dny jsem se ráno probudila a otoky nikde.
Moje první myšlenka byla naprosto zvrhlá, neboť jsem s radostí pomyslela na to, že nebudu muset vyhodit to stádo lodiček, které odpočívá v botníku.

Zvědavost pana doktora ukojím už asi jen telefonicky příští týden, abych ho potěšila, že jeho léčebná kůra zabrala a uvidíme, s čím budeme bojovat příště a co se mi vyléčí samo.

23 komentářů:

  1. No, to já zas jednou narazil na doktora hyperaktivního - udělal mi nějaké testy, vyšly hausnumera, takže mne pak honil od čerta k ďáblu po specialistech, kteří ani při opakovaných vyšetřeních (\"No tak přijďte ještě za půl roku na kontrolu...\" \"No tak pro jistotu ještě za rok...\") žádnou anomálii nenašli. Osobně se domnívám, že se pan doktor stal obětí spiknutí: laboratoř mu poslala výsledky v jiných jednotkách, než na jaké byl zvyklý. (A nebo anomálie byla anomálií dočasnou...)

    OdpovědětVymazat
  2. zcr,možná ses stal ty obětí spiknutí s názvem \"Honba za body\".

    OdpovědětVymazat
  3. oni stejně vědi kulový - univerzál je že to chce tři dny klidu (týden, měsíc...) na době ani tak moc nezáleží, myslim že se to generuje nějak náhodně. No a paralen taky nic nezkazí že? :) jo a pijte hodně čaje, případně nepijte vůbec...

    OdpovědětVymazat
  4. Jo Marku,to je pravda. Taky mi řekl, ať hodně ležím...ha ha ha

    OdpovědětVymazat
  5. Klystýr a pijavice......na vás :-DDD

    OdpovědětVymazat
  6. Dobře, že ti nic není...Znám paní doktorku, která tímto stylem (ambulantně, \"ono samo\") tak dlouho léčila diabetickou nohu u důvěřivé staré paní, až paní nohu amputovali... Ale kromě této vzpomínky (za kterou nemůžete ve ani pan doktor) se mi povídání moc líbí :)

    OdpovědětVymazat
  7. \"Nožky jako srnka a do lesa za bože moj. \" Bývalo hodnocení spolužaček na gymplu.

    OdpovědětVymazat
  8. Lékař léčí,příroda uzdravuje.

    OdpovědětVymazat
  9. Armine,je mi žinantní dávat sem klystýrové a pijavicové příhody, ale to mi vrásky nedělá. Kdybys mě chtěl skutečně vyděsit, tak jedině zvoláním \"zubaře na tebe\" *vyděšený škleb*Buteo, kde že loňské sněhy jsou...Manželko, až mi něco bude, tak pojedu k doktorovi jinam. Sem se chodím jen občas dobře pobavit, ale jinak díky.Motoneználku, jako v tom starém kresleném vtipu:\"Matka příroda mě volá.\"\"Jó, vždyť už jdu mami...\"

    OdpovědětVymazat
  10. Tak já tu mám asi příbuznou tvého pana doktoraNohy mi natékají už asi 10 let. Teda vlastně spíš jenom jedna a ne stále, tak nějak nevypočitatelně. A moje MUDr mi řekla : No jo paní, vzhledem k vašemu věku ... ( to bylo před dvěma lety, a od té doby jsem tam nebyla. Proč taky, aby si za tu větu mohla napsat body, to si dovedu říct sama taky. Až letos, zase se to zhoršilo, ale jako obvykle, vůbec nic nezjistila. Prý, jste nadobyčejně zdravá. Teda dle rozborů z laborky. Tak mně známý mé známé dostal k doktorovi do Vojenské nemocnice. Ten mi něco dal, a po 10 letech mi za dva dny nohy splaskly. Lítám skoro jak holubička.Myslím, kdyby se doktoři smrskli na polovičku, tak by se asi nic nestalo. Já takových špatných zkušeností začínám mít více, nežli těch kladných.

    OdpovědětVymazat
  11. Copa doktoři... nejhorší jsou přece pořád trpaslíci!

    OdpovědětVymazat
  12. zvlášť ty červený...

    OdpovědětVymazat
  13. Můj nejhorší zážitek s diagnostikou byl u jistého přesluhujícího MUDr. Lehké teploty, únava, jinak nic moc. Vyležet, prý. Nic. Testy, honění po specialistech. Až mamka (pracující na jednom z oddělení nejmenované nemocnice) mi nechala vzít krev a udělat komplexní vyšetření (jak to, že to pana doktora nenapadlo?). Dva měsíce jsem se snažil vypotit mononukleózu... Dneska už mám jiného lékaře a ten je v pohodě (praktik, internista a majitel léčebného centra)...

    OdpovědětVymazat
  14. Kamio,možná to byla u tebe klasická smůla lidí, co vypadají zdravě, i když jsou zralí na smrtelnou postel. Takhle to má celý život moje mamka.Elizo, hlavně, že ti nakonec někdo pomohl. Jen to mělo být dřív!@Teo, i na trpaslíky jednou dojde!

    OdpovědětVymazat
  15. Miluju doktory.Ne že bych k nim rád chodil, jen mám prostě poslední tři roky na ně takové štěstí, že to až není normální. Všechno to začalo mým stěhováním po střední, jelikož v našem městě beztak určovala škola, kam se bude chodit na prohlídky. A tak jsem byl ve svých 19 vhozen před kapitalistický problém - KOHO si zvolit. Volil jsem 3x - praktika, zubaře a chirurga. Ani jednou jsem se nespletl. Praktik je největší srandista, starší pán, jehož dcera se mnou studuje v Olomouci. Zubařku mi seslalo samo nebe, snad nikdy jsem u ní necítil bolest, a to mi čistila zubní kanálky od nervů. A s chirurgem jsem měsíc po operaci griloval masíčko a dneska díky němu už chodím zase po svých... Štěstí?

    OdpovědětVymazat
  16. Nejlepší přístup dle návodu ( svobodného slunce ???) je asi příslušného lékaře zatáhnout jaksi do rodiny, a pak to funguje. Tak nevím jestli u některých odborností uspěju( cha cha =))):

    OdpovědětVymazat
  17. Zubaře na mě......za to, že děsím Báru :-))

    OdpovědětVymazat
  18. To Eliza:Aby nedošlo k pomýlení. Já nezatáhl lékaře do rodiny, ale jedná se o vzájemné přátelství našich rodin, které již trvá dlooouho a teď jen proběhla náhodou operace (mrk). A grilovali jsme u něj, a pak i u nás, takže to snad není klasická \"tady jsem si dovolil z naší zahrádky\". Nebo jo? Btw. svobodné slunce? Hmm, já to nikdy nepřekládal, ale zatím tomu všichni říkali sluneční svoboda.

    OdpovědětVymazat
  19. mne poradila kamoska prestat solit, a pomohlo to.

    OdpovědětVymazat
  20. sunfreedom,já volila metodu vychovat si zdravotníka přímo z vlastního dítěte a to se mi též velmi osvědčilo a fungovalo, když mě po nemocnici po vyšetřeních doprovázela v mundúru sestřičky. A můžeme spolu i grilovat *mrk*Armine, mě něco jen tak nevyděsí (teda kromě toho zubaře)spoon, solit jsem přestala hned někdy v šestém měsíci, právě proto, že jsem si pamatovala, jak to bylo u Alex. Minerálky jsem nepila a stejně jsem tomu neušla! Ale teď už snad bude líp.

    OdpovědětVymazat
  21. Báro,dobrá metoda, budu k tomu vlastní budoucí snad někdy dítě směrovat... Budu ho muset bít, aby se učilo, nebo to půjde samo (velký lékařský smějící se smajlík mávající receptem)

    OdpovědětVymazat
  22. sunfreedom,jen jednou asi v šesté třídě jsem musela použít \"drsnou\" metodu. Po škaredém pololetním vysvědčení jsem vzala Alex na veřejné WC a než jsme tam vlezly, tak sem jí řekla, ať se dobře kouká, aby viděla na kterou stranu si paní dává misku na drobné, jak má natrhaný papír a jak se zdraví zákaznice, aby to jako budoucí hajzbába už měla odkoukané, protože nic jiného při takovém prospěchu dělat nemůže! Zabralo to! *smějící se smajlík s hadrem a se smetákem*

    OdpovědětVymazat
  23. Báro, u nás se vždycky nevím proč vyhrožovalo manuální prací. Obzvláště babička to uměla a vždycky mě cpala na zedníka, když jsem ve škole neprospíval podle jejího gusta (což bylo FURT). Já teda nechápu, co měla proti takovému normálnímu zaměstnání, dnes i celkem výnosnému, ale asi to zabralo na generace přede mnou...

    OdpovědětVymazat