Jak já to mám s těmi hvězdami

pět lidí a celá hvězdárna k dispozici.

Maminčin dědeček byl velký hvězdářský nadšenec, perfektně ovládal Esperanto, dokonce přeložil do Esperanta chodské pohádky, nádherně maloval. Já ho nikdy osobně nepoznala, ale tím, jak se o něm doma vždy mluvilo, s úctou a láskou, to bylo, jakobych vyrůstala i s ním,
mezi jeho obrazy a hvězdářskými ročenkami.
I ty esperantské pohádky mi mamka čítávala, aniž bych jim rozuměla, ale poslouchala jsem je, okouzlena jejich zvukomalebností. Možná ještě dnes, bych si na nějaké úryvky vzpomněla.
Povídání o hvězdách nad mapou hvězdné oblohy bylo jedním z rituálů uspávání malé Barborky a nikdy se nestalo, že bychom byli s rodiči venku po setmění a pokud byla obloha bez mraků, už se ukazovalo a vysvětlovalo.

Pamatuju si, jak při "vstupních pohovorech" do první třídy mi učitelka řekla, ať něco zarecituji. Měla pěkně udivený obličej, když jsem na ni bez přípravy vypálila:
"merkur-venuše-země-mars-jupiter-saturn-uran-neptun-pluto."
(Ano, tehdy ještě i Pluto, bude se mi po něm stýskat.)

Časem jsem jezdili do planetária do Brna, ale opravdická obloha byla lepší.
Stydím se, když si vzpomenu, jak mě jako správnou otrávenou puberťačku už pak iritovaly dotazy typu: "A jestlipak víš, jak se jmenuje tamta hvězda a z jakého je souhvězdí?" 
"Vrrrrrr," bývala moje nejčastější odpověď.

Jenže co se v dětství zaseje, to už v člověku zůstane navždy. Aniž by o to nějak usiloval, vstřebá do sebe jisté vzorce chování a předává je dál, takže i Alex umí na obloze pojmenovat kdejakou hvězdičku a dobře ví, co je Esperanto.

Zažila jsem s hvězdami i jednou moc pěknou dovolenou.

Místní hvězdárna pořádá každé léto akci "Pozorovatelská škola" a je to pro pár lidí, kteří mají zájem poznat něco navíc.
Trvá to týden, obvykle je to na přelomu července a srpna a začíná se každý den ve 20 hodin a končí nad ránem, jak kdo chce.
K dispozici je celá hvězdárna, každý večer je nějaké téma a 2 hodinky se o tom povídá v přednáškové místnosti za bohaté pomoci nádherného videomateriálu.
Pak je rozchod k dalekohledům, kde se probraná teorie uvádí do praxe.
Pokud je ten den zataženo, náhradních činností je nepřeberné množství, témat, o kterých by se dalo hovořit také.

A tak jsme jezdili na kole každý den večer na hvězdárnu, objevovali mlhoviny, hvězdokupy, kreslili mapu Měsíce, sledovali obíhající měsíčky Jupitera a potýkali se s různými odbornými termíny.
A pak, ve tři, ve čtyři ráno, zpátky na kole domů, do postele a spát.
Odpoledne nějakou snídani, zopakovat si neznámé pojmy než vypadnou z hlavy a v půl osmé zase hup na kolo...
Pokud bych dělala žebříček prima dovolených, tahle by rozhodně byla v první pětce.

Asi se to nedá nazvat koníčkem, na to jsou moje znalosti příliš povrchní, ale když v noci zvednu oči k obloze, tak vím, co tam vidím. 

Tak takhle to já mám, Kamio, s hvězdami.