Vesele nevesele

vcelku příjemný den se mi na závěr zkazil tak rychlým způsobem,

že si jdu poplakat na rameno svému deníčku, abych přišla na jiné myšlenky a nemusela myslet na to, jak lidé, které mám ráda padjí do spirály exekucí a vytloukání klínu klínem a já nemohu pomoci. Ba co víc, musím se rychle klidit z cesty, abych nebyla stržena s nimi.

Takže pár perliček na odlehčení situace, tak, jak je přinesl den.

Dnes byl v baru kluk, přišel sám  a očividně by rád odešel s nějakou dívkou. Musím říct, že se opravdu snažil, ale asi v sobě měl něco, co prostě netáhne. Někdy odrazuje už jen ta úporná snaha. Asi po dvou hodinách a dvou kofolách přišel k baru a povídá: "Dal bych si něco k jídlu." Chvíli přemýšlel, probíral se různými možnostmi aktuální nabídky a pak mě dostal: "Dejte mi Milenu, ať mám dneska aspoň nějakou ženskou." 

A kdybych  psala scénář k hollywoodskému dojáku, tak teď napíšu:"A se smutným výrazem si vzal čokoládu a klátivým krokem životního outsidera pomalu odcházel do tmy." Ale protože jsem nezdolný optimista (stokrát zopakovaný klam stává se pravdou - a já to dnes potřebuji), tak si myslím, že ve skutečnosti zítra ráno v autobuse potká drobnou sympatickou brunetku, které upadne batoh a on jí pomůže posbírat rozsypané věci. Přitom zjistí, že chodí na stejnou školu, ona teď nastoupila do prváku (nezná ho, takže šance!) a domluví se na odpoledne  do parku...a plynulým krokem jsem se dostala od jedné hollywoodské kraviny ke druhé...

No, raději nechám a půjdu něco dělat.   

Ne, ještě nemohu, slíbila jsem několik perliček a tohle byla jen jedna. Tak ještě alespoň jednu.

Takový jsem si dnes koupila kečup:

$$OBR148837$$

Takže ještě k tomu dodělám půl kila hranolek z kila oškrábaných brambor, jen je trochu zkomprimuji, aby chuťově ladily s tím kečupem.