Před pár dny jsem tady naříkala, jak se nemůžeme doma shodnout na jméně pro novou psí slečnu. Buteo mi na to velmi trefně napsal, že psi jdou stejně víc za hlasem svého člověka a že na ni mohu klidně volat :"Paroubku!" a přiběhne taky.
Včera jsme byly (já s dcerou a štěně) poprvé ve městě na procházce. Nikdy předtím mi nedošlo, jaká úskalí, v podobě hnusné špíny na chodníku, číhají na čisťounké štěňátko, které doteď běhalo jen na zahradě za domem. Asi ty procházky ve městě moc praktikovat nebudeme. Proto jsem si téhle jedné musela opravdu užít.
Počkala jsem si pěkně do centra a když Asta odběhla kousek dál, zavolala jsem:"Paroubku, zpátky, k noze! Hodný Paroubek."
Mohu s uspokojením konstatovat, že se ohlédli všichni, co byli v doslechu. Tolik udivených xichtů na jednom místě!
"Mami, ty seš hustá," pravilo moje dítě.
Jo, jsem. Ale jenom někdy.
V jedný Haškově povídce se dva chlapi souděj o boxera. Jako důkaz má bejt, ke komu se nechá přivolat. Jenže on přiběhne k oběma, i když na něj volaj různejma jménama, a začne po nich skákat a olizovat je :) Jak to dopadlo, už nevim.
OdpovědětVymazatBáro,ty seš teda hustá... A přiběhnul pak Jirka a sednul? Nebo jenom Asta? Nebo že by lehli všichni kolem? Já bych teda lehl... (smíchy);-)
OdpovědětVymazat