Lekce z přírodovědy

Recyklace z 12.2.2009


Dcera Mína má kamarádku Kecku. Kecka sedí na přepážce jedné pošty a po večerech studuje
vysokou ekonomickou, aby nemusela u okénka stresu sedět až do smrti.
Včera přišla Kecka na kafe s velkou novinou, že má nového kluka. My jsme to samozřejmě už dávno
věděly, ale nechaly jsme ji, ať nám to hezky poví sama, zprávy od pramene jsou přece jenom lepší.
A protože Kecka ke své přezdívce nepřišla jen tak náhodou, nemohu jinak, než se o ten
konverzační zážitek podělit.

Kecky objev je ve svém volném čase myslivec a hasič, tak jako každý kluk na vesnici, ale on navíc
i proto, že má moc rád přírodu a čas strávený v lese je pro něj ten nejlepší.
Ne tak ovšem pro Kecku. Ta nezvedne zadek z auta, jak je rok dlouhý a než přítmí lesa, raději vyhledá přítmí zakouřeného baru. Nemá cenu začít uvažovat, jak a kde se ti dva potkali, to musela být náhoda jako
srážka zebry s ledním medvědem.
"Představte si, že on po mně chtěl vědět, jak se jmenuje mládě od berana, vy byste to věděly?"
obrátila se na nás s nečekaně náročným problémem.
"No, jehňáko," řekla Mína udiveně, že takovou blbost neví.
"A od jelena?" trumfovala Kecka.
"Koloušek, přece.." řekla jsem já a vysloužila si tak šokovaný pohled.
"Jak to víte?"
"Říkala nám to paní učitelka v mateřské školce," řehtala se Mína, až si málem převrhla hrnek s
kafem.
"On se taky smál, když jsem mu řekla, že je to beraňátko a jeleňátko. A pak mě zkoušel ze zubů,
ale já znám jenom šelmáky a tupáky, ale to je asi blbě, na to jsem už jednou dostala pětku na
základce."
Hýkaly jsme s Mínou smíchy, až mě bolelo mezi žebry.
Kecka moc nechápala, čemu se smějeme a ještě si přisadila:
"Když jste tak chytré, tak mi teda řekněte jak se jmenuje plod buku."
"Bukvice."
"To jsem taky nevěděla," řekla Kecka zkroušeně a dodala: "A dub? To je to poslední místo na
světě, kde bych hledala žalud."