Chlapi od tyče

Pět let zkušeností.


Pokračování článku:
Jak se žije mamosaurům v Čechách

Kdybych chtěla podat lapidární zprávu, napsala bych zkrátka a stručně, že se nám žije dobře a na věku nezáleží.
Rapidně ubylo tázavých pohledů, zda jsem matka nebo babička, možná ovšem jen proto, že mrňous je se mnou na hřišti stále v kontaktu a jeho "mamííí dívej..." nemůže přeslechnout nikdo.
Vlastně poslední trapas s mým věkem se odehrál při zápisu Matýska do MŠ, kdy se paní "vedoucí učitelka" podivila mému roku narození velmi neurvale, ale asi jí to pak časem došlo a naše vztahy jsou nyní již velmi usměvavé, i nějakou tu tisícovku jsem utrousila na vybavení venkovní zahrady, protože vidím, že se zde malému hezky věnují a on je tu rád.

Středňák jsme tak nějak prochodili bez větších příhod, jako hodnocení jsem si vždy vyslechla, že mrňous je tichý a moc se neprojevuje, o to více nám pak asi řádil vždycky doma.
Zlom nastal, když se z něj minulé září stal předškolák. Začali jsme chodit vedle školky na nové hřiště a brzy se k nám přidali i další chlapečci z jeho oddělení, konkrtétně ti, jejichž rodiče měli čas a nespěchali hned po školce domů. Mávnutím proutku se z mého "tichého" chlapečka stal nebojácný vojevůdce, který organizoval do her své kamarády a hlavní atrakcí se stala šplhací tyč, po které se spouštěli dolů jen ti nejlepší "hasiči". Dokázali klidně u tyče dovádět dvě hodiny, respektive až do odchodu domů. Doprovázeného slzami chrabrých hasičů, že "ještě nééé..."
Mates byl důležitý ze své vedoucí role natolik, že když odcházel po svačince ze školky,
vždy se nahlas loučil: "Chlapi, tak za chvilku u tyče!"
Paní učitelka jen žasla.
Na hřišti se ze mě pro ostatní kluky stala "teta", což bylo hezké, tím, jak jsem se moc nebavila ve stádečku maminek a věnovala se chlapům jako záchrana, utřela jsem nejeden cizí nos a pochytala pády, které by jinak skončily slzami.
Odměnou mi za to jsou dobré známosti s dětmi ze Sluníček, s většinou se zdravíme i když se potkáme třeba ve městě a je to moc milé, když se najednou odněkud ozve: "Ahoj, Matýskova maminko."
Chodit k tyči se pak stalo fenoménem celé školky a říkala mi maminka chlapečka z Berušek, že si chce také hrát venku s kluky ze Sluníček, protože oni pořádají tajuplné výpravy a mají poklady a jezdí stanovat....
Tý jo, dětská představivost nezná hranic. Jak dobrodružně lze vidět lítání mezi dvěma paneláky, jedním hřištěm a starým rozložitým tisem.  
Ovšem jak se kazilo počasí, stále jsme s maminkami čekaly, kdy to kluky přestane bavit, ale to jsme se hodně spletly. Sice byl prosinec, ale velmi mírný, kluci vydrželi řádit i potmě, párkrát jsme jim daly světýlka a bylo postaráno o další zábavu.
Napadl sníh a hřiště je zajímavé zase jinak (jestlipak víte, o co víc to frčí v kombinéze na zmrzlé skluzavce?), vypadá to, že pro "chlapy od tyče" je moc důležité jejich přátelství mimo školku a je mi líto chvíle, kdy se budeme stěhovat a Matýska odtud vytrhnu. Ovšem vzhledem k trablům s dodělávkami na domě to vidím až tak v horizontu dvou měsíců.

A že jsem odbočila od toho věku, ještě se k tomu vrátím hezkým článkem Lucie, zejména ten postřeh o mužích - tatíncích. Kapitán (i když ještě zdaleka není kategorie 50+) nestihne zestárnout ještě mnoho let!