Ohlédnutí za prázdninami

Červenec a kousek srpna

Obvykle každé prázdniny začínaly bujarou oslavou Alexiných narozenin. Jenže letos 

oslavenkyně neměla čas přijet a tak se oslavy odsunuly "na neurčito, až se uvidíme", což 

nesnáším a slibuji zde svatosvatě, že jsem to udělala poprvé a naposledy!!!

Už jenom proto, že ani v Alexině pracovním okolí jí nikdo pořádně moc nepopřál, také to 

někam posunuli a když na to pak během prázdnin přišla řeč, bylo vidět, že je z toho 

smutná. 

Takže prázdniny začaly až skvělým výletem, který jsem popsala již zde a článek dodatečně doplnila obrázky.
Ještě teď se musím smát, jaké pitomosti mi z onoho výletu uvízly v hlavě, vždyť kdo by
mohl zapomenout na jídelní lístek v hospodě Na Haldě, kde se zeleninový salát s kuřecími
kousky jmenoval Aftan Kaftan a obdobný salát, s krutonky byl Tutan Křupan.

Matýskovy narozeniny.
To už naštěstí Alex měla čas, takže dorazila na Moravu a mohli jsme popřát i jí, ovšem
péct dva dorty bylo vysoko nad moje možnosti, takže se musela spokojit s půlkou Matesova. :-)
Hlavní oslavenec si poručil dort "kiwijovej", protože kiwi miluje a já se ráda nechám
vyhecovat na cokoliv, co moc nezavání klasikou, té už jsem se nadělala dost. Korpus byl
z lehkého piškotu, rozkrojený na tři díly, promazaný máslotvarohovým krémem, politý
bílou polevou z citronové šťávy a moučkového cukru. Pak na to nakrájím kiwi a je hotovo,
myslela jsem si, jak jsem na to vyzrála, ale opak byl pravdou. Kolečka kiwi na polevě
krásně rovnoměrně pomaloučku klouzala směrem z dortu na stůl, trochu to připomínalo
tréning curlingu. Dort se tvářil jakoby nic, ale jak jsem z něj spustila přísné oko,
hned nahecoval kolečka kiwi do pomalého destruktivního klouzání, takže nezbylo nic
jiného, než největší provinilce přirazit k jejich místu párátkem. Pak už bylo vše OK a
mohlo se slavit, z nealkoholického šampaňského měly největší radost děti, konečně je
nikdo nesegregoval přípitkem Rychlými špunty.

Jaká ba to byla oslava, kdyby chyběl pardubický perníček

Poprvé v úplně nové "dospělácké" autosedačce

Opět pískové rybníky.
Jak jsme si slíbili při minulém výletě, že se do kraje borovicových lesů a písečných
rybníků ještě vrátíme, tak jsme i udělali.
Nabalili jsme expediční vozidlo a vyrazili první srpnový čtvrtek na prodloužený víkend.
A protože to máme s Kapitánem hozené stejně, že cesta je cíl, nikterak jsme nespěchali.

Ve stejném čase, kdy Rowdy dostával svých šest ran do spacáku, jsme si užívali o pár kilometrů dál, u rybníka sice menšího, ale i mnohem méně zalidněného.

Co se týká komfortu, byli jsme spokojení, nechybělo nic. Sprchy s teplou vodou, čistá WC, uprostřed tábornické louky stála jakási jurta, se stoly a lavicemi, prostor pro chvíle deštivé a pro uvaření jídla, dokonce nechyběly ani ledničky a elektrická zásuvka. Pejskové v celém kempu vítáni.

Jídlo jsem si nakoupila tak, abych vše zvládla s rychlovarnou konvicí, nechtělo se nám stravovat se po okolních hospodách, až na pár drobností jsme přežili s tím, co košíček dal.

trochu deštivá snídaně

Musím to na Matýska prásknout, bál se. Ještě doma nám kladl otázky, které mu strašily v hlavě, třeba, co budeme dělat, když ve stanu není záchod a vynutil si vzít nočník, i když normálně na něm seděl někdy před dvěma lety naposledy.
"Co tam budeme jíst?" ptal se téměř plačtivě ještě cestou, "vždyť tam není kuchyň."
Moje odpovědi ho snad uspokojily, snažila jsem se mu vše vysvětlil a zároveň jsem byla ráda,
že to dítko civilizace takhle vyvezeme do přírody, evidentně si potřeboval rozšířit obzory.

V podvečer jsme tedy dojeli do cíle a hned jsme se vrhli do teplé vody, smýt prach z cesty a honem stavět stan, na obzoru se začaly objevovat dešťové mraky.
Ve chvíli, kdy byl stan postaven zabydlen karimatkami a spacáky, padla dnes už kultovní
věta. Mates, již umytý a nachystaný ke spaní vlezl do spacáku, uvelebil se a řekl:"To stanování není vlastně tak těžké."
A bylo vyhráno!

Nad ránem sice začalo pršet, ale nevadí, na procházky v dešti jsme byli vybaveni.

I blízký Bohdaneč za mokra vypadá stejně dobře jako za sucha a než jsem se nadáli, svítilo odpoledne zase sluníčko a hurá do vody.

lázeňský park je plný hezkých zákoutí

Hned u kempu (5 minut chůze lesem) je zajímavá technická památka Semínský akvadukt, určitě stojí za shlédnutí.

Ještě kousek dál je další přírodní zvláštnost, semínská písečná duna. Jedná se již spíše o její zbytek, většina pískového valu byla zničena ve středověku při stavbě rybníků a regulacích toku Labe. I tak je to zajímavé, pochybuji, že by se někde takhle v civilizaci u nás našlo větší pískoviště.

V odpoledních hodinách otvírá místní kiosek/bar. Možnost sedět mezi borovicemi na chromovaných barových židličkách jsem nevyužila, ale zakopat Kapitána do písku, to byla výzva, které nešlo odolat.

V sobotu jsme si dali v Bohdanči rande s Alex a ZASE jsme museli do té úžasné cukrárny u vodotrysků, kde mají ty nejlepší zákusky, co jsme za posledních několik let měli.
Děvčata si je samy dělají, poctivá ruční práce je znát, dokonce to dovedly k takové dokonalosti, že v televizi na stěně cukrárny běží video s dokumentem, jak dortíky
vznikají. Úžasné.

Odpoledne koupačka i s Alex, Matýsek si našel kamaráda, budují spolu na pláži systém přehrad, což nevydržela babička a dědeček druhého chlapečka. Postupně, v zápalu hry chlapečkům odebrali lopatky a pustili se do takového díla, že hoši jen koukali na okraji "stavby".
Vypadalo to, že si asi tak 60 let nehráli v písku a celou tu dobu jim to chybělo.
Doufám, že si to dostatečně užili :-).
A pak přišlo loučení a slib, že příští rok jsem tam zas, pro rodinu s pískomilným mrňousem, je to senzační místo.
A abych nezapomněla, Kapitán je kabrňák, protože se mu i po dešti podařilo rozdělat
ohníček a my si tak mohli opéct špekáčky, což je vlastně hlavní důvod, proč lidé jezdí pod stan, že jo?

Cestu domů jsme ještě spojili s návštěvou Růžového paloučku, který spadá do kategorie "roky jezdím okolo a nikdy jsem tam nebyla - nutno napravit".

foto Matýsek

foto Matýsek

...pokračování příště...