Přelomové texty

Za ty roky, co čtu blogy jich kupodivu zas až tolik nebylo, ale ty, které mám doteď v paměti, na mě měly ohromný vliv. Jejich společným jmenovatelem bylo to, že mě někam v životě posunuly.


Ten, o kterém chci dnes napsat, mi život úplně převrátil.

Nevěřícně jsem četla slovo za slovem, jak Jirka* popisuje přesně věci, které mě už nějakou dobu soužily, dokonce dodal odborné pojmenování a odkazy, které jen dokreslily to, že prokrastinace se mě opravdu týká. Nečekaně vytrysklé emoce jsem se nějak snažila vtělit do komentáře, ale na Bloggeru komentovat nebylo jen tak a bez nějakého účtu jsem se ke slovu nedostala, vzkaz autorovi blogu  nebo nějaký kontakt jsem též nenašla, tak jsem se svým zjitřeným prozřením zůstala sama, postupně pročetla všechny odkazy, našla si další a hodně jsem o nich přemýšlela ve vztahu k sobě a hledala na sebe nějaký fígl, jak z toho ven. Páč když je to diagnóza, musí na to existovat i nějaké protijedy, to je jasné.
Není to tak jednoduché. Dokázala jsem přesně vystopovat, kdy jsem do takového sebedestruktivního stavu zahučela a od toho jsem se chtěla nějak odrazit. Jenže jsem  nevěděla jak.
Lidi kolem mě jeli v různých mutacích základní metody GTD, ale to je jiná disciplína.
Hodně se na mém stavu podepsala deprese z rozpadeného manželství a kdybych se nechala prokrastinací ovládnout úplně, ohrozilo by to všechny plány a koneckonců v důsledcích i moji naprostou finanční samostatnost. Ono, neplnit termíny lze jednou, maximálně dvakrát, potřetí jsem bez práce.
Jít k doktorovi? Kam? K jakému? To je blbost. Jednou jsem s depresemi byla v lékařské péči a dostalo se mi pouze doporučení ať začnu pravidelně sportovat a že to přejde...

Hledala jsem na internetu nějaké psychology, četla o reiki, našla jsem hory solidních i obskurních metod, jak dosáhnout harmonie, ale ke konkrétní akci jsem se nějak neměla. Že by opět projev prokrastinace?

Andělé stáli při mně.
V přibližně stejném čase se i malý Matýsek potýkal s problémem. Nechtěl chodit  kakat jinak, než do plenky. Já jsem to jako problém neviděla, leč moje okolí ano. Příručky psaly, že do pěti let máme být v klidu, že se to stává, ale radikální doktorky z veslařského spolku to viděly na nutnost konzultace s psychologem.
Podlehla jsem většině, naklikala na netu náhodnou volbou nějakou odbornici a objednala se na první schůzku.
Narazila jsem na velmi milou Mgr., která si mě vlídně vyslechla a pak mi řekla: "Ten malý je v pořádku, ale vy máte problém, nechcete ho řešit?"
"Chci!!!"
A už to jelo.
Rozjezd byl ovšem mnohem těžší, než jsem si myslela. Mgr. se rozhodla, že ve mě uklidí pořádně od podlahy a to se nám vůbec nedařilo. Regresní terapie mě naprosto vyčerpávala, ze sezení s ní jsem se vracela úplně odrovnaná a sama sebe jsem se ptala, proč se nechávám za své vlastní prachy tak týrat, když ještě druhý den jsem z toho celá na hromadě.
Po dvou takových seancích jsem jí to řekla, že mě to více ubíjí než pomáhá a jestli je to vše, co mi může nabídnout, tak končíme, tohle nemám zapotřebí.
Domluvily jsme se tedy na něčem jiném, na hypnóze a začaly se dít zázraky.
Do hypnózy mě dostala lehce, mé podvědomí reagovalo, komunikovalo, že já sama jsem nechápala, jak je to možné. Postupně mi odstranila nějaké bloky a pak mi začala upevňovat dobrý pocit ze započetí nějaké práce, z neodkládání činností a navedla mě na spokojenost, kdykoliv se mi něco takového povede.
Nakonec mě naplnila krásně jasným bílým světlem a já se cítila jako na obláčku, určitě to patřilo k jednomu z nejkrásnějších životních zážitků.
Teď, jak to píšu, já hluboce racionálně uvažující Býk, připadám si jako kretén, kdybych to nezažila, neuvěřím.
Terapie skončila, já jsem dostala nějaké domácí úkoly, jak si udržet tyto pocity a dál je rozvíjet.
Funguje to.
Jsem v pohodě a teď už si mohu s lidmi okolo v klidu povídat o tom, jak mám udělaný systém složek podle Davida Allena :-)