V dětství mi lhali

a ten princ nebyl žádný princ, ale normální feťák.

To si tak člověk v sobotu ráno chce udělat siestu, upresuje si voňavou kávu, někdo by si nachyslal čerstvý loupáček, já si připravila jogurt a chrumkavé müsli, zašla jsem si do schránky k brance pro noviny... otevřu MF DNES a BŘINK! je to tam!

Zase padla jedna jistota mého dětství.

V mžiku se dostavuje ještě silnější pocit frustrace než onehdá naposledy, když jsem objevila tu strašnou pravdu kolem mýtu s čápy a vránami.
Ostatně, ono mi to vždy vrtalo hlavou, jak ten krásný princ z pohádky věděl, že má políbit zrovna žábu a ne třeba krtka.

Teď to vím, ale vědět jsem to nemusela.

Poezie krásné přeměny je pryč a já mám před očima jen nějakého vozemboucha, jak v šatech ukradených z královského smeťáku olizuje halucinogenní bufotenin ropuše za ušima, aby si připravil pár chvilek barevných snů a mezi nimi možná i tu princeznu, která by se mu normálně vyhnula velkým obloukem, ohavovi smradlavému.

Ano, je to smutné. Smutné pro mě, duši poetickou, ale krásná zpráva pro všechny, kteří musí, chudáci, dávat denně nemalé částky peněz na svou pravidelnou dávku jedů na zblnutí mysli.
Článek je opravdu instruktážní. Případného zájemce vybaví přesným návodem včetně obrázků, kterou ropuchu je skvělé olízat a kterou ne.

Další módní hit na drogovém nebi je na světě.

Out se ocitají profláknuté lysohlávky, posvátné houby starých Mayů, pomocí kterých se šamani převtělovali do jaguářího boha a vstupovali do kontaktu se svými mrtvými.

Kupodivu tuhle omamně úspornou variantu nevymysleli čeští kutilové z Receptáře, ale sušenou ropuší kůži kouřili už labužníci v 80. letech v Americe.
Největším hitem je podle Sunday Telegraph olizování ropuch mládeží v Srbsku a to zejména mezi intelektuály.
Ale opatrně.
Není žabka jako žabka a dát si na večer dobrotu ze zádíček ropuchy velké (Bufo marinus), ranní pobyt na patologii je víceméně zaručen.