Co nezabije, to posílí.

Asi teď budu hodně posílená..

Neznám větší pocit bezmoci, než jízdu na nemocničním lehátku, tlačena zřízencem, hlavou napřed, neznámo kam...

Pobytem na klimatizovaném porodním sále skončily všechny příjemné zážitky a nastal jen boj o přežití s vidinou brzkého odchodu domů.
Když jsem si prolížela asi před měsícem porodnické oddělení, působilo na mě vše velmi pěkně. Moderní dvoulůžkové pokoje se záchodem a sprchou a jeden nadstandard, navíc ještě s televizí za pětikilo denně.
Cimra, kam mě zavezl dotyčný zřízenec však byla zřetelný podstandard, rohový pokoj, kam natlačili ještě jednu postel navíc, ač místo pro ni  nebylo a který měl tu výhodu, že slunce tam pralo ráno z východu a zbytek dne od jihu. Ale to předbíhám, to jsem zjistila až následující den.
Teď bylo pět odpoledne a na stole stál pro mě ponechaný oběd. Nebylo mi však souzeno si ho vzít, na jídlo nebylo ani pomyšlení a kdyby bylo, sestra, která mě přišla "ubytovat" řekla, že už to stejně nemám jíst, když bude za půl hoďky večeře, bafla tác a zmizela, aniž by mě nechala se alespoň podívat, o co dobrého přicházím.
Vzápětí donesená večeře byla vařená hovězí podrážka s chlebem a to bylo to poslední, na co by měl člověk v tom vedru po namáhavém "sportovním" výkonu chuť. Jak donesli, tak odnesli.
Mojí přechodnou spolubydlící byla maminka také chlapečka, narozeného o den dřív než my. Už během večera se ukázalo, že v jejím případě je něco špatně, protože ten její chlapeček v jednom kuse vyřvával jako pardál.
Zatímco Štěpánkovi to vůbec nevadilo a spal jako dudek, já po dvou hodinách začala být trochu nervózní, zda se pardálí matce podaří vypnout ten řev alespoň v noci. Nepodařilo.
A tím pádem se mně nepodařilo dát alespoň chvíli souvislého spánku.
Hodinu po hodině jsem se pročekávala k ránu, mnoho minut jsem ve světle pouliční lampy sledovala hopsající zajíce na chodníku pod naším oknem, pak reje koček, někdy ve dvě hodiny přeběhl kolem pes a ve tři zajíci zmizeli, aby se znovu objevili kolem páté.  
K ráno se dostavil neuvěřitelně silný pocit prázdnoty. Od tlustého střeva, dělohu, žaludek až po hlavu. Všude prázdno.
Nejhorší byl ten žaludek. Přistihla jsem se, jak koukám na kytici gerber na mém nočním stolku a bezděky uvažuji, jakou mají ty oranžové květy asi chuť... přece jen, naposledy jsem jedla v neděli odpoledne a teď bylo úterý nad ránem...
Malý pardálek už se také umlátil vlastním řevem a na chvíli usnul, jeho matka okamžitě také, ale moc si to neužila, ráno bylo zde a začal klasický nemocniční šrumec, ve formě teploměrů, přestýlaní postelí, vizit, krmení, přebalování, koupání... a mezitím neodbytné vedro, dusno a nedychatelno...
Druhá noc byla naprosto stejná jako ta první. Jen zajíci hopsali u jiné lampy a já dobře hodinu uvažovala, zda by bylo lepší vyhodit z okna malého pardála nebo jeho matku nebo nejlépe oba. Třetí paní, která přibyla během dne, by mi určitě pomohla. Také její holčička spala jako andílek.
Třetí den už jsem psychicky nedávala. Stále bez vytouženého odpočinku, buzerovány protivnou uklízečkou bylo naší jedinou radostí oznámení o odchodu pardála a jeho matky-šmudly domů.
Vzhledem k tomu, jak je letos plodný rok, zůstala postel po matce-šmudle prázdná asi jen hodinu. Na její místo přišla paní zkušená a dokonalá.
Konečně se v našem podstandardu rozhostilo ticho přerušované jen spokojeným mlaskáním našich miminek.
Horší to bylo  noci. Díky nečekaně skvělé konstelaci hodných dětiček a částečnému ochlazení způsobeném deštěm, upadly jsme se spřátelenou maminkou konečně do spánku, který se rovnal hlubokému bezvědomí.
Ráno jsem se obě dozvěděly od chudáka paní dokonlé, že nám obě děti vřeštěly hladem a my jsme spaly jako zabité a jak to, že nás to neprobudilo! Ještě jednou a řekne to sestře!
Touhle "strašlivou " výhrůžkou nás tak vyděsila, že už jsme si další takový morání poklesek nedovolily a v handrkování se stále stejnou protivnou uklízečkou jsme přečkaly čtvrtek.
Pátek byl ve znamení radosti z odchodu domů, obrovské únavy z psychicky vyčerpávajícího pobytu v čerstvě privatizovaném špitále (námět na samostatný článek, kdyby se mi chtělo v tom rýpat), lítosti a zklamání z toho, že manžel, ač doma, "neměl" čas pro nás přijet a velké vděčnosti k Alex, která se o vše postarala a odvezla mě i Štěpánka do vytoužené vlastní postele, ze které jsem celý zbytek pátku téměř nevstala.
Dnes už je ta strašlivá únava pryč, všechno se pomalu konsoliduje do obvyklých pořádků a já si můžu konečně dodělat to načaté čtvrtletní DPH.   
 

$$OBR253420$$