Velká zodpovědnost

Být strážcem tajemství, to není jen tak.

Obzvlášť, je-li ono tajemství také pěkně šťavnaťoučkým drbem.

Původně jsem o svém těhotenství nechtěla říct nikomu cizímu, však oni to poznají, až bude ten správný čas.

Zbytečné řeči nejsou nutné.
Věřím, že při svém stylu oblékání, úzké šaty nebo sukně a k tomu všelijaká saka a rozevláté helenky, by mi to tajemství vydrželo hodně dlouho.
Ale bohužel, díky pár hodně zakouřeným obecním akcím, na kterých byla nutně vyžadována moje účast, jsem ve svém vlastním zájmu musela s pravdou ven.
Po několikahodinovém sezení v zakouřené místnosti jsem nabyla dojmu, že opravdu by to už stačilo, zejména když složení zúčastněných bylo čtyři nekuřáci ku dvěma kuřákům.

Počkala jsem na přestávku, vyvětrala a nachystala se k jednoduchému, lapidárnímu sdělení.
Podle mě, žádný proslov, žádná věda.
Poprosím o kouření na chodbě, vysvětlím jednou větou důvod a můžeme pokračovat ve schůzování.

No, to jsem se spletla!

"Nééé," vyjely oči hospodářce obce, "to myslíš vážně?"

"No," potvrdila jsem jí a naivně si myslela, že tím to hasne.

Rozpoutala se kanonáda otázek s projednávanými věcmi naprosto nesouvisející.

Jeden ze schůzovníků zmizel a za okamžik byl zpět, v ruce láhev šampáňa a podnos se skleničkami.

"To se musí zapít!"

A sakra.

Bouchl špunt a už se ťukalo.

Ale ta pravá bomba přišla až potom.

"A můžu to zítra všem říct?" zeptala se s planoucím a dychtivým pohledem hospodářka obce, takto osoba, která příjde během svého pracovního dne do styu s maximálním počtem spoluobčanů.

V tu chvíli mi došlo, že být tím PRVNÍM, který má možnost oznámit takovou novinu všem okolo, je něco naprosto vyjímečného, to je pro něj téměř vyznamenáním a notně to zvedá jeho důležitost v heirarchii místních drben.

Na položenou otázku jsem se zatvářila dost kysele.

"Neříkej mi, že nesmím!" zareagovala na můj pohled. "Já bych zítra nemohla do práce. Nebo mohla, ale musela bych si zalepit pusu izolepou!"

"Tak to klidně řekni, to už stejně nezastavím," odpověděla jsem rezignovaně.

"A Lenka to ví?" zeptala se ještě pro jistotu, aby zjistila, zda omráčí i drbnu č.2.

Po mém "ne, neví,"  se jí po obličeji rozlil blažený úsměv.

Ten večer už s ní nebyla rozumná řeč. Jakobych viděla v její hlavě seznam zítra obvolávaných spolujezinek.
 
Také už se přestalo kouřit, zato se začalo pít, bohužel beze mě.

K projednávanému už se nikdo ani slůvkem nevrátil, takže se budeme muset sejít asi ještě jednou.
Moje záležitost už tou dobou bude "stará" a tak se možná dobereme konce té věci, kvůli které jsme se původně sešli.