Jak pokračuje stavba Kaipana

a jak při tom jde i o život.

Práce na stavbě Kaipana probíhají s nadšením a nevšedním nasazením.

Vše se výrazně pohnulo dopředu s prvním nastartováním potížistického motoru Audi 1,8 turbo, u kterého neustále docházelo k nedorozuměním se řídící jednotkou.
Léčení bylo složité a drahé a počet sebevědomých machrů s notebooky, kteří si na problému vylámali zuby vyčerpal výskyt těchto v širokém okolí. Jako obyčejně se po mnoha týdnech ukázalo, že závada je úplně jinde a po triviální výměně palivového čerpadla, najednou vše běhalo jako hodinky.
V tu chvíli byl hlavní oříšek rozlousknut a optimismus zalil garáž a přilehlé prostory jako sluneční paprsky.

Další akce byly bleskové, objednaly se dlouho vyhlédnuté pneumatiky a disky a dovezl se starý Ford Sierra, aby mu mohly být amputovány nápravy.
Mezitím se s různými drobnostmi jezdilo do chromovny a tak už  na regále vesele pomrkávají naleštěná přední světla z V3S, díly výfuku a promyšleně udělané "průduchy," které nesmí chybět na boku přední kapoty.

Dnešní hororová reportáž je ale o tom, jak probíhala renovace forďáckých náprav.
Samozřejmě, že byly rezavé, hnusné a každý, kdo je uviděl, tak řekl, že nejlépe by se jim odpočívalo věčným spánkem na šrotišti. Ale my jsme dobře věděli, že to říkají jen naivkové, kteří netuší, co se z kusu "železa do šrotu" dá ještě udělat.
Tedy jsme je nechali žvanit a kamarád se pustil do rozebírání náprav stylem "do posledního šroubku."
Je pravda, že to byla fuška neskutečná, řada šroubů se musela dělat znovu, nová se musela koupit všechna ložiska a taktéž brzdy doznaly kompletní výměnu. 
Vše ostatní bylo opískováno a nazinkováno a ani sám starý Henry by nepoznal, že se ty krásné nové kousky před deseti dny vypáraly rezavé z jeho Sierry.

Včera se měla konat už jen třešnička na dortu, nazinkování posledních šroubů a matek.

Nepřeji nikomu, zažít si tu starost, když nesete do zinkovny poklad šedesáti dvou různých pevnostních šroubů všelijakých rozměrů přesně vyrobených a padnoucích do závitů v nápravách, do provozu, kde se zinkuje tisíc jiných věcí a občas se něco nenávratně ztratí, spadne z háčků do obrovské vany, či vyexpeduje někomu jinému. Víme, že se to docela často děje a s tímto vědomím tam ty miláčky nenahraditelné musíme zanechat a pak se jen tiše modlit..
Leč Bůh pozná, kdo se modlí lajdácky, jen když něco potřebuje a na takové se vykašle, o čemž jasně svědčil odpolední telefonát ze zinkovny.

"Hele, přijeď sem, jde o ty tvoje šrouby," uslyšel kamarád v telefonu hlas šéfa expedice.

"Něco, se stalo? Ztratili jste je?" zeptal se a viděla jsem jak bledne a zelená.

"Nééé, neztratili, ale přijeď hned."

Tohle jsou ty situace, kdy i slušný řidič má velkou šanci přijít o řidičák kvůli rychlé jízdě.

Vrátil se za dvě hodiny a můžu říct, že takhle vytočeného jsem ho neviděla snad nikdy.

Honem kafe a povídej.

Přijel do zinkovny a mistr ho zavedl k velikému kovovému kontejnéru a řekl tu strašnou věc:"Oni se nám ty tvoje šrouby namíchali s podobnou zakázkou, musíš si je tady  vyhledat." A ukázal na tunu různých šroubů v kontejnéru.

Jen vysoká škola trpělivosti a vědomí dlouhého vězení (a tím odložení stavby Kaipana) za zabití v afektu zachránilo milému mistrovi život.
Už K.J.Erben popsal metodu, jak špendlíčkem kopat a prstíčkem hrabat, i když v poněkud jiné souvislosti, ale zaručeně ve stejné náladě.

Jako ta Popelka...

Dvě hodiny...

Stejně se všechno nenašlo a chybí šest šroubů k převodovce.
A ponaučení?
Žádné. Jen ty nervy při dalším zinkování budou hrát hlasitější písničku.
Pokračováni zase někdy, stavebnice "C", už je objednána....