Šílené dědictví

Díl 2. Přece ho nezabiju.

Transportní akce zabrala pátek a celý víkend. Byla bych raději, kdyby to byly všední dny, nemusela bych se na to koukat, protože bych byla někde v pracovním procesu.
Ale nakonec se to ukázalo jako dobrá strategie, protože daleko lepší pro mého muže bylo to, že jsem nebyla doma, když ty věci různě umisťoval po bytě a přilehlých prostorech.
Tak se stalo, že jsem si stohů časopisů všimla  na horních policích pod stropem ve špajzce až třetí den a hromady odborných knih o včelařství a elektrotechnice za sedačkou až skoro za týden při luxování. A to už ani nemělo cenu se nějak rozčilovat.

Daleko dramatičtější to bylo zatím na dvoře. Tam to totiž hrozilo neustálou předtuchou deště a to by lakované kastle výběrových televizí nemusely přežít ve zdraví.
Idea byla následující: Od každého výrobního kousku nechat ten nejslušnější exemplář a zbytek rozebrat a zrecyklovat.
Hezky se to poslouchalo, až na jednu maličkost. Těch televizorů bylo přesně 165!!!
Ó, jak jsou mému srdci drazí sběratelé, kteří sbírají malinké věcičky, například tužky!

"Výběrové kousky" zabraly celou jednu místnost v suterénu a ještě to bylo málo. Do obýváku jsem byla ochotna vpustit jen tři nejpěknější rádia, ostatně stojí tam dodnes a mám je ráda, ale ten zubožený zbytek musel nekompromisně někam, kde o něj nebudu každý den zakopávat.

I tak, ale zbývalo bohatě přes sto televizorů, které se musely nějak kulturně sprovodit ze světa.
Začala mohutná recyklační akce, kdy bylo nutné všechno, kdysi tak pracně smontované dohromady, rozložit zpět na prvočinitele. V žádném případě to nebyla práce pro jednoho člověka.
Asi největší podíl na této likvidaci měla tehdy dvanáctiletá Alex, která s akušroubovákem během rozborky dvou televizí začala zacházet lépe Old Shatterhand s henryovkou.
Docela nás to obě začalo bavit.
Naštěstí nemám problém v tom, abych dělila práce na "mužské" a "ženské" a hrabání se v kabelech a různých drátech není moc odlišné od rozmotávání zatoulaných klubíček s vlnou, zrovna tak jako kreslení předlohy na vyšívání nebo na leptání cestiček na plošném spoji je vlastně skoro totéž.

Zde už to krásně popsal zcr, takže u nás byl postup obdobný.
Na jednu hromadu šla vysokonapěťová trafa a spousta dalších tráfek, kterých bylo v každé kisně několik, dále sektor s kanálovámi voliči, též slušnými zdroji železa a stejným směrem jsme házely i kovová šasi.
Přitom dávat pozor a nepoplést s hliníkem, který obsahovaly hlavně velemohutné tlakové rámečky vyhlášených ruských oblud a také velké množství nejrůzněji tvarovaných chladičů tranzistorů (tranzistory zvlášť!).
Měděný sektor postupně zaplňovaly vychylovycí a demagnetizační cívky... ufff!
Opatrně se muselo zacházet s reproduktory, neboť ty se určitě mohly ještě na něco hodit (nechce ještě dnes někdo 100 repráků?) a do malých krabiček šly stovky šroubečků...
Nesmím zapomenout na plošné spoje, které si přebíral manžel a rozhodoval o tom, co se z nich bude dále večer při televizi pájkou odtavovat k dalšímu použití (ha, ha).
Opravdu krásná zátiší byla v tu dobu u nás k vidění.
Prádelní koše se síťovými šňůrami, dvoje kolečka s kondenzátory,v bedničkách elektronky na všechny způsoby... a pak zásadní hromada plastů,  "odvakuovaných " obrazovek a hora dřeva/nedřeva na spálení.

Na některé věci stačil jeden telefonát, aby přijelo auto technických služeb, které jsme zadními víky a dalšími plasty naplnili jako nic, neboť panáček na dispečinku podcenil situaci a poslal jen avii. Musela jet chudinka dvakrát.
Na obrazovky nám byl vzorně přistaven kontejnér a to byla druhá chyba technických služeb. Ono jinou váhu má, když je plný nerozbitých lahví a o stovky kilogarmů má víc, když je naplněn pokoveným sklem, místy tlustým  více než centimetr. Když si pro něj přijelo auto "s rukou", tak se jen vzepjalo jako kůň, přední kola ve vzduchu a kontejnér se ani nehnul... opravdu veselá situace.
Takže navéct rukavice, vybrat sklo zpět, jen tak do poloviny a zkusit naložit znovu, tentokrát už úspěšněji.
Tenhle jel čtyřikrát.

V této bohulibé činnosti uplynulo asi šest týdnů, jak už bylo jinde řečeno, naučily jsme se s Alex rozebírat průměrný televizor za 12 minut a opět jsem si v praxi otestovala, co to znamená manželská tolerance.
Myslím, že nikdo z těch milionů snoubenců na radnici či v kostele, v den své svatby ani netuší, co všechno odkýve svým lehkomyslně vyřknutým ANO.