Vždycky stavíme domeček pro skřítky

z mechu a větviček

Chybí mi přes zimu les.
Přesněji řečeno letní les. Takový ten přívětivě chladný, proužkovaný paprsky slunce, plný bzučícího hmyzu, mechu, drobných větviček praskajících pod nohama při každém kroku, plný hub a stop po zvířecích obyvatelích.
Chození do lesa byl v dětství takový rituál, o prázdninách opakovaný minimálně třikrát týdně. Sice jsme všichni dělali, že se jdeme jen tak projít a o houby nám ani tak moc nejde, ale ten slídivý výraz v obličejích, nasazený hned po vstupu do lesa, mluvil za všechno.

Samozřejmě, že vše má své zákony.
Taková houba nesměla vidět nůž, protože by hned pochopila o co nám jde a schovala by se, také řeč musela být vedena výhradně o tom, že jdeme na maliny, abychom houbičku nevyplašili a k podhoubí se muselo chovat jako ke svátosti, aby zde bylo příště zase něco. A za největší potupu bylo najít, za hodinu kličkování po "svých" místech, jen hromádky s okrájenými zbytky nožiček. To mě, ostatně, pěkně dožere i dneska.

K jednotlivým zvlášť vydařeným nálezům jsme se navzájem volali a pak hledali "bratříčky" a tak všelijak až do chvíle naplnění košíku.
Pak se na vrch košíku dala hezká smrková větvička, jen tak, na ozdobu a šlo se domů a dotyčný PLNÝ košík se nesl tak, aby to všichni viděli.

To byla ta lepší varianta.
Také byly dny, kdy nerostou a nerostou a ty čtyři babky se musely umět rozložit na vrstvu šišek, nejlépe tak, aby pokryly celý vrch košíku. Úkol nesnadný, leč po nějaké době a získání zručnosti ta kamufláž vypadala věrohodně, zejména když se přitom košík nesl způsobem skromným, jakože nerostou, ale my přece našli, jen se tím nechlubíme.

Dnes už je to jinak.
Les máme kousek od domu a docela pěkný, jenže za ním i docela pěkné chatové sídliště, takže když chci nějakou houbu, nejjistější je to ve stodole, tam mám v rohu balík slámy s hlívou ústřičnou.
A na PET láhve do lesa chodit odmítám, už jen proto, že bych je stejně všechny nepobrala.

Naštěstí není v lese sbírání hub jediná zábava, je to spíš o tom, jak vyházet z hlavy problémy a stresy, uvolnit se a pokochat divy přírody a zcela nový rozměr dalo mým toulkám občasné focení, kdy i jedovatá houba je vítaným nálezem, ve chvíli, kdy je krásná, protože není nutné sbírat houby jen košíku, ale stačí i na SD kartu.

$$OBR207383$$

Jen jedna věc je mi stále záhadou: ty natažené pavučiny přes širokou lesní cestu.
Jak to ten pavouk dělá?
Skočí dva metry na protější strom nebo sleze, táhne vlákno za sebou a na protější strom zase vyleze?
Matko Přírodo, vrtá mi to hlavou každé léto!