Chovatel kun

každý má, co si zaslouží

Někdo nepotká kunu, jak je rok dlouhý, já se s nim setkávám skoro denně.
Bydlím v jejich těsném sousedství.
Často při soumraku chodí dovádět na naši budoucí zídku, která je zatím složená v prvočinitelích na dvoře, v podobě ohromné hromady neopracovaných kusů žuly.
Dokážou tam za letního podvečera skotačit celé hodiny a poskytují mi napínavé divadlo přímo proti oknu.
Nijak mi neškodí, nechávám je být a za to mi občas donesou nějaké to uloupené vajíčko, jen mi potvůrky zapomenou říct, kdy a kam ho položily. A tak je nacházím s půlročním zpožděním v nejrůznějších hromádkách kamenů, za trámy na půdě a v odlehlých koutech stodoly.

A taky občas najdu hromádku peří, ale to je tajné, to bych na ně nepráskla.
Moje sousedská solidarita je totiž v tomto případě zcela na straně hravých kun.
Víc mi totiž škodí sousedovy slepice, než-li kuny u nich nastěhované. Sousedovo obydlí je obrovský starodávný statek celý postavený z neomítnutých pálených cihel, tak, jak se to dělávalo na začátku století. V tehdejší době nevídaná věc, v ulici, kde se krčily samé chaloupky z vepřovic.
Leč doba, kdy se o statek někdo dobře staral je nenávratně pryč a 70tiletý vnuk původního sedláka, jen vybydluje dědictví předků.
Starý hulvát v rámci restitucí dostal zpět koně, krávy a spoustu polí a protože v jeho věku a zdravotním stavu by mu šlo udržovat spíše zahrádku o velikosti pánského kapesníku, už se nikdo ani nediví, když na jaře sklízí ze svého pole loňskou kukuřici.

Sousedovo pěstování kun se dostavilo jako vedlejší produkt jeho nápadu pořídit si speciální druh slepic a to v množství větším než velkém.
Na hranicích s naším pozemkem jim udělal šišatý provizorní výběh (z jeho pohledu pořádný a solidní) a do něj vypustil dobře přes 100 slepic, černých jako uhel.
Na noc je vždy zahnal do stáje a přes den byly venku. Tráva v tom výběhu byla asi dvě hodiny. Do večera se ta malá plocha změnila v úhor a po krátkém čase to byla blátivá hrůza, z níž se linul urputný smrad i když nepršelo. Chatrné pletivo 100 let starého plotu z jeho strany se rádo vzdalo ostrým zobákům slepic a pustilo čas od času pár cestovatelek do mých záhonů, kde je čekal ráj v podobě mladých salátů a různých sazenic.

Pochytala jsem ty bestie (kdo to někdy dělal, ví, že to vydá za dvě hodiny aerobiku) a donesla sousedovi s naivní představou, že mi poděkuje a přinejmenším se omluví za spáchané škody.
Podíval se na mě co chci, beze slova bafl pytel se slepicemi a na mé stížnosti pravil: "Só to korve, sósedko."
A zabouchl obrovská dřevěná vrata, až se zakymácela v pantech.

Tak to šlo týden co týden.

No, kdo by pak neměl rád ty rozkošné, hravé kuny!

Jo, a ta slepičí polévka byl dobrý nápad, máme ji doma rádi všichni!