Auto je v servisu

a já sbírám nečekané zážitky

Tak jsem dnes po mnoha letech vyzkoušela prostředek hromadné dopravy. Ponechám stranou trapas, že jsem vůbec netušila, kolik mám platit, musela jsem se zeptat flegmatického pana řidiče dvakrát KOLIK?!, než mi řekl:"Dvanáct," aniž by se na mě podíval.

U tragické postavy pana řidiče bych se ráda zastavila.

Bydlím v naší vesničce střediskové 20 let. V době, kdy jsem se přistěhovala, jsme měli jen jedno auto (ano, i tak to kdysi chodilo) a občas jsem ten autobus použít musela. Už tehdy, před těmi dvaceti lety, jsem pochopila z různých poznámek spoluobčanů na zastávce, že Venca tady jezdí už "hodně dlouho".

Každý den, včetně sobot a nedělí 4:50 vyráží a pak s různě dlouhými přestávkami končí 22:30.
Pořád dokola: sedm vesnic - město, město - sedm vesnic.
Za horka, za deště, za náledí ...  každý den, kromě občasné dovolené, vybírané spíše po dnech.
Jezdí pomalu, dobře ví, že MU nic neujede. A všichni vědí, že ani on nikomu neujede, ba naopak, je možné přijít na zastávku i o pět minut později, Venca počká.

Zlí jazykové tvrdí, že nemůže zaskakovat na jiných linkách, protože by stejně někde odbočil a ze zvyku jel zase svých sedm vesnic - město.
Vlastní auto nemá, na co taky?
Kdy a kam by jezdil?

Lidem v autobusu zásadně neodpovídá na pozdrav a ani ve snu by ho nenapadlo někoho pozdravit jako první. Jednu dobu jsem si naivně myslela, že ho zlomím a krásně, zřetelně a nahlas jsem vždy při vstupu do autobusu řekla:"Dobrý den."

Nic.

Ani jednou.

A protože jsem huba asertivní až nevymáchaná, už jsem to pak nevydržela a jak jsem ho jednou potkala v hospodě, tak jsem se ho zeptala, proč mi nikdy na ten pozdrav neodpoví.
Užasle se na mě podíval a pravil."Ale vždyť jsem vás zdravil, jak jste vlezla dovnitř."
"Kdy," ptám se nevěřícně.
"No tehdy poprvé," omráčil mě tou prostou logikou, že "tehdy poprvé" jsem dostala  zřejmě permanentní pozdrav, který teď bude platit celá léta, co budu jezdit v jeho autobusu.

Ostatně  z dnešního pohledu musím přiznat, že tak dlouhou větu už jsem ho nikdy neslyšela vyslovit. Většinou z něj vypadne tak jedno, dvě slova.

A dneska zcela bravurně zase prokázal, že je stále ve formě.

Na zastávce s námi stála cizí paní, asi nějaká chatařka, měla sebou dvě malá vnoučata a na vodítku velkého psa s košíkem.
Všechno se jí to pletlo pod nohama a protože z neznalosti věci přišla na zastávku s předstihem, čekala tam už dost dlouho a to není nic pro nudící se děti.
Už byla, chudák celá nervózní, kde, ksakru, ten autobus je, vždyť podle jízdního řádu už tady měl dávno být.

"To pojede Venca," vysvětlil paní vedle stojící děda, ale nevím, jestli tohle vysvětlení bylo to pravé.

Po pár minutách se Venca opravdu objevil v zatáčce a paní se při braní tašek ze země pes vytrhl a někam běžel.

Autobus  přistál u chodníku, všichni jsme nastoupili, já se uvelebila na předním neobsazeném sedadle a to už dobíhala paní s chyceným psem, taškami, dětmi...

Stála na schůdcích a pravila:"Dobrý den, jeden dospělý, dvě děti a pes."

Nic.

"Jeden dospělý, dvě děti a pes," řekla znovu s přízvukem na každém slově, jakoby si myslela, že ji řidič neslyší.

Nic.

"Jeden dospělý, dvě děti a pes," skoro už řvala se stoupající tendencí zuřivosti v hlase, neboť děti se rvaly dovnitř a pes také nejevil ochotu stát na těch schodech věčně a chtěl zase ven.

To už Vencu probralo, pomalu, ale opravdu velmi pomalu otočil hlavu a s pohledem jako na debila řekl:"Já vás slyším, ale KAM?!"

V tuhle chvíli by Kyklop napsal: A všichni v autobusu se gebili.
Ano, jediné oko nezůstalo suché a já mám pocit, že jsem byla přítomna historce, která se bude povídat ještě dlouhé roky.

Všichni máme Vencu rádi.