Velká story o praní,

stále se učím.

Jsme všichni nemocní.
My velké se z toho už docela dostáváme, nejvíc do toho zahučel malý Destruktor.
Teď jsem ho odnesla z kuchyně zase trochu odpočívat. Cestou do ložnice mohutně hulákal: "Zápalky chci do postýlky," asi už se také uzdravuje.
Alespoň na chvilku sedám a pouštím po delší odmlce soustruh, abych mohla napsat pár slov.

Chci-li psát o praní, musím to vzít od Adama.
Píše se nějaký ten rok 1975 a více a stačí na kterémkoliv sídlišti zvednou oči k plínkám visícím skoro na všech balkónech a je okamžitě vidět, kdo má automatickou pračku, to když jsou plíny šedivé, nebo kdo pere ve vířivce, protože takové plenky byly krásně bílé. 
Speciální nepěnící prací prášky nestály za nic a první automatky jakbysmet.
Vývoj obojího však skákal dopředu mílovými skoky a tak se situace pomalu měnila k lepšímu, prádlo z automatek už nebylo zaprané tak okatě a po revoluci jsme si všichni zazírali na Vizír, který nám měl dokázat, že prádlo může vypadat i jinak.
Nevím, jak fungoval, brzy zmizel někam do propadliště dějin, vystřídaly ho různé lanzy, vanyšové a ariélové.
Bohužel, ani pračky se šesti smysly nejsou samospasitelné a tak já se nyní znovu, na stará kolena učím prát.

Jo, byla jsem skalní příznivec bílého prádla a svoji vířivku značky Skrat na 380V budu těžko opouštět, ale doba mě k tomu dotlačila.
Starou Tatramatku 353, kterou jsem zdědila v roce 1986 po bývalé manželce jsem roky používala výhradně na velké ložní prádlo a zbytek jsem urputně prala "ručně", ale s příchodem Destruktora už by na takové výstřelky nebyl čas a tak nelevná Whirpoolka přišla mezi nás.
Spolehla jsem se na staré dobré známé prášky a oblíbený Tix, změněný časem na Tide jsem používala s láskou a důvěrou až do chvíle, kdy jsem si všimla, že to oblečení, které sundávám za šňůry, není to, co jsem před časem kupovala.
Prádlo bylo zašedlé, barvy nebarevné, Destruktorova bodyčka flekatá. FUJ!
Já, která jsem si vždy tak zakládala na běloskvoucím prádle, mám najednou takový hnus.
Nejvíc nazlobená byla Alex, protože má spoustu věcí bílých a nyní jsou na vyhození a my nevěděly, co děláme špatně.
Korunu tomu nasadilo jedno velmi drahé jemné bavlněné pyžamo, které jsem dala prát po donesení z obchodu a při vytažení z pračky mělo na sobě tmavé skvrny.
Vzala jsem zničeného nebožáka zpět do obchodu, co to jako prodávají za dreky, ale paní se koukla a řekla:"To je jasně sražená aviváž, asi jste jí tam dala moc."
Jo, měla pravdu...
První chybu tedy máme. Nic se nemá přehánět a s aviváží a s prášky to platí dvojnásob.
Pustila jsem se do prohledávání regálů v drogériích a začala doba experimentů.
Nebudu zdržovat popisováním neplatných pokusů, zmíním se jen o výrazných úspěších.
Předně se mi začaly velmi osvědčovat prací gely, na barevné, na černé prádlo, díky vám!
Pak jsem dala zpět do původní krásy bílé oblečení pomocí Iberie - odbarvovače. O tomhle výrobku se musím zmínit více, protože jsem se odvážila svěřit mu do péče i barevné kousky, ve kterých byly bílé části. Typickým představitelem jsou moje cvičící legíny, které jsou černé a mají široké bílé lampasy. Na začátku to byly široké bílé lampasy, po čase už ne. Iberia černé barvě neublížila a z tmavě bílé udělala zase zpět opravdovou bílou. Na těchto legínách nebylo už co zničit a risk se vyplatil, ale nechci tohle uvádět jako univerzální recept, samozřejmě každá tkanina nemusí reagovat takhle vstřícně.
Z Destruktorových bílých bodyček zlikvidovala Iberia při 90ti stupních i staré zaprané fleky a pak následovaly dva zázraky.
Obě nešťastné příhody se staly mou blbostí. Nechala jsem neprozřetelně vedle Destruktorovy postýlky svou kabelku a u ní moji milovanou bílou mikinku. Malého jsem dala spát a odešla z ložnice. On byl potichoučku jako pěna a já myslela, že spí. Jaký bylo za hodinu můj šok, když jsem ho šla probudit a on vůbec oka nezamhouřil, ale vtáhl si do postýlky tu mikinu a pak začal rabovat v kabelce, kde našel to nejatraktivnější - moje malovátka. Celou dobu, co já žila v domnění, že mám nejhodnější děťátko, on rozpatlával rtěnku, make up a mastné stíny po mikině. Když jsem tu spoušť uviděla, myslela jsem, že budu brečet. Ale pak, ještě v lítostivé náladě jsem hodila mikinu do kbelíku, zalila ji Vanishem na bílé prádlo, nechala ji celý den v tom koncentrátu a pak prohnala pračkou s Iberií odbarvovačem. Jestli bude zničená od malovátek nebo od praní, to už bylo jedno. Ale byla to velké vítězství, mikinu jsem vytáhla tak běloučkou, jaká byla snad jen pár dnů po koupení. Hurá!
Druhý průšvih byl, když se mi do světlé jemné syntetiky dostalo něco černého a já vytáhla celou várku prádla úplně šedivou. Včetně Alexina plesového zlatého topíku. Ten top jsem jí šila asi před třemi lety a stal se jejím hodně oblíbeným kouskem.
Jalo mě hluboké zoufalství, snad mi odpustí, když jí koupím nějakou podobnou látku a ušiji ho znovu. Jenže to se těžko realizuje, když podobná látka se nevyskytovala nikde v okruhu padesáti kilometrů. Zavládl smutek.
Pak mi padl do oka prostředek na regeneraci omylem zabarveného prádla do dr.Beckmanna.
Postupovala jsem přesně podle návodu a během dvou dnů se na ně opět smál ten krásné zlatý top, blýskal se na všechny strany a po šedivém povlaku nebylo ani stopy.

To jsou tedy mé pomalé krůčky k tomu, abych si rozuměla s automatkou tak, jako kdysi se starou Skratkou. 

A doba letí dál, výrobci na nás vymýšlejí nové tkaniny a dobrá pradlena musí být neustále v obraze a nikdy nepoužít na termoprádlo aviváž, aby nezničila jeho speciální vlastnosti. A nebo ždímáním "nepolámat" tkaninu, ze které je lyžařská bunda úžasně nenasákavá a neprofouknutelná, ale jen do prvního praní... :-)