Jak jsem si užila s Arturem Dentem

nebo spíše s Douglasem Adamsem

Sem tam se stane, že projdu v nějakém obchodě ochranným rámem a ten mi na pozdrav pípne. Ale nestává se to často, byly to vyloženě bezvýznamné epizodky.
Tahle legrace, o které chci psát, začala minulý týden v Tescu.
Při odchodu od pokladny rám hvízdal jako pominutý. Protože jsem si byla jistá, že mi žádné zboží nezůstalo omylem ve vozíku nebo v ručkách Destruktora, tvářila jsem se, že s tím nemám nic společného a paní pokladní s výrazem "jen né žádnou iniciativu", evidentně nic NESLYŠELA.
Ten den jsem ještě byla v Gigasportu a tam už paní u pokladny byla asi lépe motivovaná a mou aktivaci rámu vzala na vědomí.
Vrátila mě do prodejny a teď začal její obezřetný tanec mezi vejci, kterak mi nahlédnout do tašky, ale přitom zůstat slušná, protože ví, že bych s ní mohla velmi rychle vyběhnout.
Z nějakého momentálního rozmaru mě ani nenapadlo svou kabelku rozepnout a ukázat jí, že tam nic kradeného nemám. Chvíli jsme pokonverzovaly o tom, pročpak to asi píská, ale když viděla, že po dobrém se mi do kabelky nepodívá a po zlém nemůže, se škaredými pohledy mě po čtvrthodině zbytečného úsilí nechala odejít.

Další den jsem si takhle pískla v jiné sportovní prodejně, protože hledání té správné zimní bundy není práce na jedno odpoledne. To už mi začalo být divné, ale tam jim stačilo, že viděli, že jsem vše zkoušené oblečení odevzdala prodavačce.

Zkrátka, pískala jsem po všechny následující dny, ať jsem vešla kam chtěla. Už mi to samotné začalo být nepříjemné, zejména proto, že jsem neměla vůbec tušení proč.
Konec tomu udělala paní vedoucí v mé oblíbené prodejně s obuví.

Kupovala jsem tam Destruktorovi nové bačkorky (když jsem chtěla papučky, nevěděli co chci) a při odchodu jsem zase rozblikala elektronického strážce. Šla jsem ale klidně z prodejny a už jsem odmykala auto, když vedoucí vylítla a prý jestli jsem si nevšimla, že pískám.
No, všimla a co?
Šla na to lišácky, prý se mám vrátit, že mi bačkorky asi špatně odkódovala, tak abych s nimi neměla problém jinde. Při té příležitosti na mě zkoušela, ať jen tak z hecu protáhnu rámem jen svoji kabelku. Byla aktivní.
Paní se na obličeji usadil blažený výraz, že mě má v hrsti, jenže pak jsem položila kabelku u pokladny, prošla jsem bez ní a zase vše blikalo.
ÁÁÁha! Co ty na to? Pomyslela jsem si a obě jsem se tomu musely usmát, věděly jsem, že skóre se vyrovnalo.
V tu chvíli mě to doopravdy začalo zajímat, jak to se mnou vlastně je.
Napadlo mě, že celou dobu nosím kozačky, které jsem si před dvěma týdny koupila právě v téhle prodejně.
Byla jsem tedy pozvána na šedou plastovou destičku, ať na ni nejprve dám jednu nohu a potom druhou. Pravá kozačka pískla.
"No vida, a je to," zajásala paní, já si vzala kabelku, bačkorky a že jdu pryč. Jenže něco aktivního se mnou bylo pořád. Rám blikal a nenechal si vysvětlit, že bota už je v pořádku.
Tak znovu, jednou bez kabelky, nic, jednou s kabelkou - poplach.
Na šedou destičku teď šla jen kabelka. Nic.
"Třeba je to nějaký kód na řasence, na parfému..."radila mi paní, když jsem už nepokrytě hrabala v tajném obsahu mé mateřské brašny.
Tssss, na parfému... kde bych ho vzala, já musím mít místo na pohotovostní plínku (pro všechny případy), na haldu kapesníků, na malý naklaďáček s vlečkou, na pitíčko a ještě jsem tam měla peněženku, klíče, knížku, co si ji čtu po chvilkách a jablko.
"To bude to jablko," smála jsem se, ale bylo mi to stále divnější.
Znovu jsem, jen  tak, dala kabelku nad šedou destičku a tentokrát pípla, něco se odblokovalo.
Docela se mi ulevilo.
Poděkovala jsem, sebrala své věci a za elektronického ticha jsem byla propuštěna zpět k autu.
Doma jsem viníka objevila. Kód byla nalepený na jednom dílů Stopařova průvodce galaxií.

Mám pocit, milý Forde Perfecte, chlape se jménem zcela běžným a nenápadným, který na večírcích tak rád zesměšňuješ astrofyziky, že je to tvoje dílo. A že ses na mě koukal nějakým vesmírným průhledem a dobře ses bavil!
Bůhví, kde to vlastně žiju a kam jsem pak tím autem jela.