Když nemůžu na net, plním šulpík.

Školka a jiné radosti.

Už to bylo dlouho na spadnutí, že Destruktor musí mezi děti a já mezi lidi.
Našli jsme si školičku krásnou, hezky vybavenou, paní učitelka krotitelka vypadala fungovaně, i když na vizitce, kterou mi dala, měla překvapivě titul Ing. Nevadí, hned mě napadlo, jaká by to byla trefa, kdyby byla od fochu stavařského nebo strojírenského a tím pádem pro Destruktora ještě vhodnější než  všeobecná Mgr., která možná umí 100 písniček na klavír, ale nerozumí turbínám.
Hned na první pohled jsem si všimla, že na rozdíl od předchozího hlídacího centra, je tahle herna vybavena převážně klukovsky. Na jeden kočárek připadaly tři traktory a dva kombajny, samokvílící sporák tady nebyl vůbec, ale jeřáby dva. Jo! Jsme na správném místě, což mi Destruktor  vzápětí potvrdil nadšenými výkřiky a následnou neochotou tenhle prostor vůbec někdy opustit.
Na začátek jsem zvolila školku jen na dva dny v týdnu, ať je ta aklimatizace pozvolná, pak jsem přidala ještě den a náhle se běžný pracovní týden začal jevit úplně jinak, tři dny na práci od 8 do 12, dvě dopoledne na hraní s Destruktorem, odpoledne zůstala stejná, od 13ti do 15 někdy spánek, někdy jen pelíškování v postýlce, hodinka venku a podvečer u hraček nebo na nákupu.
Všechno začalo mít řád a mně to hodně přispělo k vnitřní pohodě, že najednou stíhám, dokonce najdu chvilku zase chodit pravidelně cvičit.
Na dny "se školkou" si mohu v klidu domlouvat pracovní schůzky, vyřizovat úřady, doba, kdy jsem sebou všude musela vláčet Destruktora je pryč. Alespoň jsem si to myslela.
Průšvih, který jsem tak brzy nečekala se jmenuje nemoc a přišel tenhle týden.
Pondělí ještě ve školce, odpoledne už kašlíček, to jsem viděla že je zle, protože v úterý je sametový svátek, přidala se i horečka a já neměla možnost nějak se zařídit na středu, naplněnou až po okraj prací.
Středu ráno tedy s pobrekávajícím Matýskem za krkem ruším všechno domluvené a zároveň se rozplynula i moje začínající kariéra mediální hvězdy, neboť jsem měla být hostem v jednom pořadu Českého rozhlasu a místo toho musím sedět doma a utírat soplíčky a na rozhovor poslat podkolegyni, kterou jsem tím akorát naštvala, neb ona mediální hvězdou být nechce. Bodejť by chtěla, když neumí sykavky. Ale to je teď jedno, moje krásné sykavky stejně nikdo syčet neuslyší, když nemůžu vytáhnout paty z domu.
Týž den po poledni se mi navíc totálně zaviroval počítač jakýmsi falešným antivirem, který se přilepil k Acrobatu verze 9 pochybného původu.
Tímto musím zajásat, jaké je to terno mít známost s počítačovým mágem, který přijel z daleka okamžitě, po hodině a něco soustruh zase šlapal, ale stejně jsem neušla podezření, že jsem si to zavirovala úmyslně, abychom se viděli.
No, nevím, možná, že jo :-)
Stejně teď nevylezu na net, dokud neposílím svoji antivirovou ochranu, což bude nejdříve o víkendu a tak si tady jen tak píšu off line do šuplíku.
Středa tak skončila překvapivě dobře, ovšem o čtvrtku už to říci nemohu.
Kdo nemá rád blicí historky, tak ať raději přestane číst.
To bylo tak. Celý den jsem se těšila, že přijdu odpoledne do práce a nechám si dovézt žampionovou pizzu. Nějak mě chytil absťák z toho, jak vždycky někam jdeme, naše slečny si dají pizzu a my velcí zůstáváme uvědoměle u zeleninového salátu, maximálně s pizzabrotem. Abych si to nemusela vyčítat, vypustila jsem oběd a těšila se na odpoledne.
V práci, jen co jsem udělala vše nutné, jsem si milou pochoutku objednala a čekala, jak ji dovezou.
Jenže mezitím dorazili na bar nějací docela podroušení hošánci, jestli jim bylo 17, tak ať visím, chvíli seděli a pak jeden z nich hodil kosu. Strhl se povyk, kluky jsme museli vyhodit, chvíli to vypadalo, že by to dokonce jeden z nich i uklidil, ale nakonec bylo jasné, že jsou tak namol, že když rychle nevypadnou, dopadne to ještě hůř. Do toho přijel poslíček s pizzou, no lépe jsem si to vybrat nemohla.
Donesenou krabici jsem hodila pod pult a šla uklízet to nadělení. Bylo mi šoufl, ale dala jsem vše do pořádku, vydesinfikovala mop i kbelík, asi 16x si umyla ruce, i když rukama jsem se k tomu ani nepřiblížila, ale žaludek ne a ne si sednout na svoje původní místo.
Pizza během mé nechtěné kratochvíle vystydla, pak i oschla a když jsem si na ni asi po dvou hodinách vzpomněla, letěla rovnou do koše.
Tak se to dělá, přátelé!
Kolem deváté jsem si dala akorát holé kafe a šlus.
A teď je půlnoc a já jdu spát.
Zítra budeme trčet zase doma, ale osvědčilo se nám bagrování knoflíků. Konečně příjde k užitku moje letitá úchylka, že když likviduji staré oblečení, odstříhám a schovám z něj knoflíky. Destruktor to ocenil, pěkně se u toho zabavil a já mám za odměnu knoflíky úplně všude.