Institut jídelního stolu jako indikátoru pohody v rodině.

...

Napsáno loni, někdy na podzim:

Píšou to v každé knize o zařizování bytu, že jídelní stůl by neměl chybět ani v malých bytech. Jako místo společného setkávání členů rodiny, alespoň jednou denně u jídla nespěchat, v klidu si popovídat, probrat dobré i špatné, zasmát se spolu, pohostit přátele....
Fungovalo mi to takhle doma mnoho let. U toho stolu jsme všichni strávili hodně pohodových chvil, aniž by si to někdo z nás zvlášť uvědomoval.
A pak, pozvolna, pomaloučku, opět bez větší pozornosti zúčastněných, začalo bývat kolem stolu prázdno.
Společné odpolední kafíčko, které se u nás dodržuje, se vaří pořád, ale každý si ho pijeme "u sebe" ve svém koutku.
Ten supervelký dřevěný stůl na prostředku kuchyně začal být úplně zbytečným krámem, u něhož sem tam během dne zasedl vždy jen jeden, ulovil si něco předchystaného v ledničce, ohřál v mikrovlnce, ve spěchu si to naházel do krku a pryč. A třeba já, jsem si ani nesedala, ale naházela to do sebe na stojáka, na co se zde vůbec zdržovat.
A tak to šlo delší dobu, stůl se pomalu zanášel hromádkami novin, časopisů, různých drobností, že čtyři lidé by se k němu už ani nevešli.
A stejně se zanášely i naše vztahy. S manželem jsme na sebe štěkli tak maximálně jednou denně a když jsme si chtěly popovídat s Alex, odjely jsem na kafe do města.
A přátelé? Kdo by chtěl vodit své známé někam, kde je stále dusno až mrazivo.
Pro mnohé z nich bylo možná překvapení, že jsem je odbyla u branky s odůvodněním, že teď se mi jejich návštěva nehodí, protože třeba zrovna někam jedu nebo že se sejdeme raději někde v dobrém lokále.
V tu dobu jsem ještě souvislost zoufalého nedostatku komunikace a nefunkčního jídelního stolu vůbec nevnímala. Brala jsem věci, jak přicházely a přistoupila na obecný trend v naší rodině nově zavedený - nemám na nic čas, ani na to něco řešit.
Během dvou let, zhruba v půlce mého těhotenství, jsme se navzájem tak dokonale odcizili, že už jsem necítila ani potřebu zde dále setrvávat a začala se ohlížet po jiném bydlení. Pochybuji, že si manžel všiml, že tam kolikrát vůbec nejsem.
Asi to byly naše milé děti, kterým se podařilo tuhle vlekoucí se hnilobu v naší domácnosti zlomit a začít vše směrovat někam jinam.
Vnímavá Alex byla sice na mé straně, ale to neznamenalo, že by mi nějak "nadržovala" a zřetelně mi moje chyby pojmenovala. Bylo to dobře a jsem jí za to vděčná. A malinký Tulipes, ten svojí roztomilostí a bezprostředností všechno prozařuje už jen tím, když přijde, vyškrábe se mi na klín a pohladí mě a pak jde a totéž udělá manželovi.
Byla to pak opět Alex, která se pustila do úklidu jídelního stolu, všechny nánosy na něm uskladněné roznosila, kam patří, dala hezké prostírání a pozvala nás na kafíčko.

Ne, zatím to není pohádka s dobrým koncem, ale je to první krok ke komunikaci.

K té zve opět hezky nachystaný pohostinný stůl.

-------------

Uplynul rok.
Po pár dnech se tehdy stůl zase zaplnil nánosy pošty, novin a odložených věcí a já jsem poznala, že tudy cesta nepovede.
Dál mé krásné vyšívané ubrusy ležely poskládané ve skříni a dál jsme se střídali v kuchyni tak, abychom se nemuseli moc vidět.

Jenže věci se dějí, ať chceme nebo nechceme.
Najednou se pro mě velmi pohostinným stal jiný stůl, v jiné rodině, kde se pil dobrý čaj, sedělo se a vzpomínalo... pohoda byla v tu chvíli hmatatelná.
Ano, stůl v kuchyni nebo v jídelně je pro mě moc důležitá věc,ale musí dobře fungovat, což se nepozná v prodejně s nábytkem, ale pozná se to až doma. V chvíli, kdy si chci přidat citrón do čaje a někdo mě pohladí po ruce, podá mi lžičku a já mu zas přišoupnu talířek se sušenkami. A kdy se celý den těším, až se večer sejdeme a povíme si všichni, co den dal.

Jo, na to se zase těším!