Trochu retro

a trochu asi úplně zbytečná vzpoura o prznění vkusu našich dětí.


Začalo to v diskusi u Christabel pod hezkým článkem o tom, že není víno jako víno :)  

Procvičovat s dětmi manuální zručnost, podporovat jejich přirozenou hravost a tvořivost, je při vývoji malého človíčka důležitá věc. Dá se to dělat se vkusem a hezky nebo naopak. Mám veliké štěstí, že Matýsek chodí do školky, kde každičká vytvořená věc je pohlazením po duši, ani jednou se mi nestalo, že bych se musela dvakrát nadechnout a pak s rozpačitým úsměvem říct Matýskovi něco o tom, že je to pěkné, jak to udělal a zároveň hned přemýšlela, jak to nenápadně vyhodit.

Jinak tomu bylo při zápisu do první třídy, kdy jsme čekali na zavolání ve třídě školní družiny. Zevlovali jsme tam asi 40 minut, Matýsek si hrál na koberci se stavebnicí a my velcí jsme si povídali a prohlíželi výzdobu třídy, až nám padl zrak na dětské výrobky vystavené na policích.
Ufff!
Přišlo mi to jako soutěž Zužitkuj všechno se svého odpadkového koše. Plasty všeho druhu přetvořené na zvířátka i mimozemšťany, klobouk dolů :-i (kdo ho nezná, tohle je ironický smajlík).
V některých školkách a školách na nižším stupni se při různých rukodělných činnostech už roky drží na špičce používaných věcí roličky od vypotřebovaných toaletních papírů.  
Tady to platilo též.
Chvilku jsem se na ten eklhaft dívala a aniž bych na sobě dala něco znát, obrátil se na mě Kapitán: "Jak to, že nás ve škole minuly ty roličky od toaleťáku?"

No, zajímavá otázka, ale po chvíli usilovného přemýšlení mi došlo, že naše generace 40+ vyrostla na velmi podpultovém skládaném papíru a pokud byl v roli, tak ta neměla střed z tvrdého paíru, takže se často měnila na neforemnou placku, což bylo výhodou v případě, pokud si ji člověk chtěl nacpat třeba do kufru při odjezdu na dovolenou.

Vždyť držáky na kulatý toaleťák se masivně rozmohly až pak, z mého pohledu bych skoro řekla "nedávno" (nedávno = asi tak 25 let).




Za mého dětství na umakartové stěně panelákového jádra viselo toto:

 A do této krabičky se skládaný papír sháněl velmi těžko, ovšem, když už doma byl, zvedalo to asi prestiž majitele záchodu v očích návštěv. Usuzuji tak z toho, že se mi jednou na návštěvě u spolužačky stalo, že mi řekla, abych ho nepoužívala a vzala si z jiné hromádky ručně  natrhaného měkkého papíru (toho, jak se do něj v květinářství balí kytky).




Ale zpátky k těm dnešním ruličkám.

Snad se mi podaří, alespoň tím, co s Matýskem děláme doma, uchovat mu smysl pro hezké vkusné věci a rok nebo dva, strávené v této školní družině mu nepokřiví vnímání toho, co je podle mě už hodně za hranicí. Protože když to s člověkem roste, může se jeho kutilství zvrhnout v nepřebernou řadu hrůz a kýčů, jak nám to tady roky předkládal Přemek Prkenná Podlaha a masivně svým pořadem pomáhal šířit po českých zahradách a domovech nemoci skleníků ze zavařovaček, PET flašek na krtky a jiných šíleností.

Krystalickou esenci Přemkovy výchovy jsem našla v obchodě Ježkovy voči, kdy jsem nejprve nevěřícně klikala, zda se nejedná o nějakou recesi, ale "ručně dělaný zásobník na toaletní papír, který je praktickým a milým doplňkem do vaší koupelny či toalety" mě přesvědčil o tom, že je to asi myšleno vážně.

Nechybí ani varianta pro členy KSČM

Když to existuje, určitě to má asi i své zákazníky. Asi paní učitelky z družiny, co umí udělat panáčka z eklhaft roličky od toaletního hajzlpapíru.